Vzbudím se až když ucítím, že do mě někdo lehce kope špičkou nohy. Hlava mi třeští. Nic si nepamatuji. Co se stalo?
"Vstaň," poručí mi neznámý hlas a já vzhlédnu k obloze. Je červená. Nemám ponětí , co se děje.
"Nebudu to opakovat," řekne mi přísněji a já se podívám na toho, komu hlas patří. Dívá se na mě elfka s šedivým a vrásčitým obličejem a nevypadá zrovna přátelsky. S šokem se zvednu a asi budu zvracet. Za chvíli se určitě probudím a budu se smát tomu, že ten sen byl až tak moc reálnej. Nebo jsem to včera jen s něčím přehnala. Bude to v pohodě. Elfka mě chytí za paži a někam mě vede. Za námi jde asi pět dalších elfů, kteří už nevypadají tak děsivě a nenahání hrůzu. Spíše vzbuzují respekt. Určitě jsou o dost mladší než elfka vedle mě. Nemají vrásky. Jejich uši mají protáhlý tvar do špičky. Na hlavách mají uvázané červené šátky, v rukou meče. Jsou oblečeni do uniforem staromodré barvy. Já mám na sobě tričko, ketré kdysi bývalo bílé, ale teď je zašpiněné od bahna a trávy. Na nohou mám džíny, které na tom nejsou o nic líp. Moje oblečení se naprosto liší od toho jejich. Elfka vedle mě má na sobě lněnou hnědou sukni se skrvnami od inkoustu. Nedávám pozor a zakopnu o kámen.
"Vstávej," pručí mi jeden z elfů. Hlava se mi motá a začnu zvracet. Potom co vyvrhnu celý obsah svého žaludku, otřu si rty hřbetem ruky a tu si utřu do světle modrých džín. Když dlouho nevstávám, dva z nich mě vezmou za paže a zvednou. Jejich úchop je poněkud bolestivý. Jenže bych ve snu neměla cítit bolest nebo snad ano? Taky by mě neměla bolet hlava. Je tohle vůbec sen a nebo ne? Cítím se jako vězeň a blázen zároveň.
Uběhne asi čtvrt hodina a my se objevíme před obrovským stavením. Trochu to vypadá jako nějaký zámek ale zároveň vůbec. Zdá se mi to tu poněkud povědomé. Už z toho všeho blouzním. Mohutné dveře se před námi otevřou sami od sebe. Se sklopenou hlavou vejdu s elfkou a její potencionální ochrankou dovnitř. Podlaha je sice hliněná, ale nedělá se na ní bahno a nezanechávám za sebou žádné stopy. Taky si všimnu, že je jemně pozlacená. Je to opravdové zlato nebo ne?
Když projdeme dlouhou chodbou a dalšími dveřmi, hlavu mám pořád sklopenou. Nahání mi to tu celkem strach. Všichni jsou tu opravdu vysocí oproti mně. Měřím asi sto šedesát centimetrů, ale ti nejmenší z nich jsou minimálně o hlavu a půl vyšší než já.
Zastavíme se až na červeném koberci.
"Zůstaň tady," zašeptá mi elfka a zdvedne mi sklopenou bradu směrem vzhůru. Potom se postaví. Podívám se před sebe a nemůžu věřit vlastním očím. Místnost lemují postříbřené stěny a není tu skoro žádný nábytek kromě královského trůnu. V tu chvíli přijde jinými dveřmi do místnosti slušně oděný elf. Elfka, co mě sem přivedla se automaticky ukloní. Jsem moc zmatená na to, abych měla čas se zabývat etiketou. Najednou mi to přestane připadat jako sen. Je to spíše jako vzpomínka.
"Děkuji, můžeš odejít," řekne neznámý elf směrem ke dveřím, elfka se naposledy ukloní a opustí místnost. Pošle ven i stráže. Začnu mít strach. Velký strach. Začne mluvit.
"Jsem rád, že se zase shledáváme."
