"Cože?" Vyhrknu okamžitě bez přemýšlení.
"Ty si nevzpomínáš?"
"Museli jste si mě s někým splést. Opravdu nemám ponětí, o čem je řeč."
Začne se smát. To nevěští nic dobrého.
"Tvůj příchod zpátky je očekáván už dlouho."
"Příchod zpátky kam?" Nic mi nedává smysl. Musí to být omyl.
"Do naší země. Do Země Orhean."
Zvedne se z trůnu a pomalým krokem jde směrem ke mně. Automaticky udělám pár kroků dozadu. Cítím se bezmocně a nic nedokážu chápat. Takový omyl. Musí se mýlit nebo snad mají pravdu?
"Vím, co ti jazyk rozváže. Stráže! Do sklepení s ní," poručí a ze dveří vyběhnou dva statní elfové a svážou mi ruce provazem, na kterém mě táhnou do neznáma. Pojusím se jich zeptat na pár otázek, ale nevěnují mi ani špetku pozornosti, tak to vzdám. Tihle dva už vapadají poměrně děsivě.
Dvakrát zahneme doprava a potom sestujeme dolů. Páchne to tu zatuchlostí a je tu vlhko. I se svázanýma rukama mě vhodí do cely, zamknou a odejdou. Svezu se na zem plná zoufalství. Tohle je moc reálné na to, aby to mohl být sen. Pro jistotu se štípnu do stehna. Jsem vzhůru. Myšlenkama přemítám, jak se něco takového může vůbec stát.
"Jaké je tvé jméno?"
Otočím se za tím, kdo to řekl. V protější cele stojí stará elfka a opírá se o hůl. V tom šeru toho nedokážu moc uvidět. Jediné, co vidím je, že je zahalená v hnědém hábitu.
"Kdo jste vy?" Zeptám se místo odpovědi na její otázku.
"Já se ptala dřív."
"Jsem Nelie."
"Čekali jsme na tebe. Dlouho jsme čekali a dočkali jsme se."
"Proč s tím začínáte i vy?"
"Při tvojí minulé návštěvě před sto lety jsi byla potrestána vymazáním paměti a byla jsi poslána do lidského světa."
Tohle mi tak ještě chybělo. Zní to jako hloupost. Ale něco mi říká, že ta žena mluví pravdu.
"Proč jsem se tedy vrátila?"
"Máš tu ještě jeden důležitý úkol," řekne. V tu chvíli se ozvou přibližující se kroky. Stará elfka neřekne nic dalšího a pod dveřmi přes chodbu mi pošle krabičku o velikosti té od sirek.
"Jaký?"
Kroky se přibližují.
"Jaký?" ptám se znovu, ale je pozdě. Přišli sem ti samí elfové, kteří mě sem zavřeli a odvedli si tu elfku, jejíž jméno jsem ani nestihla poznat. Nestihla jsem jí ani poděkovat.
Zase si sednu a opřu se hlavou o dveře. V ruce svírám krabičku a pomalu ji otevřu. Je v ní klíček a vzkaz vyrytý do dna.
Vyhledej Eltaora. On bude vědět, jak ti pomoct.
Kdo je Eltaor? Kde ho mám hledat? K čemu je ten klíč? Proč všichni znají mě, ale já je ne. Mám tolik otázek, na které neznám odpověď. Vytáhnu z krabičky klíč a s největší opatrností se ho pokusím zasunout do zámku. Sedí. Otvorem s mřížemi nahlédnu do chodby a ujistím se, že vzduch je čistý. Nikdo tu není. Jsem tu sama. Už chci pootočit klíčem, když v tu chvíli mě napadne, jestli to celé není jenom past. Něco mi říká, že té elfce můžu věřit, ale musím si dávat pozor.
Zámek se s cvaknutím odemkne a já jsem volná.
