S co největší opatrností otevřu dveře mojí cely a ohlížím se po nejbližším možném východu. Potom se pomalu vydám cestou, kterou mě sem přivedli. Stoupám po schodech a v břiše mám nepříjemný pocit. Kdy jsem vlastně naposledy jedla? Neslyším žádné kroky ani hlasy a to mi dodá odvahu jít dál. Chodby se mi zdají úplně stejně chaotické jako předtím a nevím, jak mám najít cestu zpátky a ani jak se z tohoto labyrintu dostanu ven.
"Ticho," zašeptá mi do ucha někdo, jehož přítotomnost jsem nezaznamenala. Zakryje mi ústa dlaní a zatáhne mě do nejblížších dvěří.
"Poslouchej mě. Na nic se neptej. Jen dělej, co ti říkám a dostaneš se odsud živá i zdravá. Rozumíš?"
Jen přikývnu, protože nemůžu mluvit. To jsem byla opravdu tak nápadná? Teď už na tom asi nesejde. Strach mi nedovolí otočit se a podívat se, komu hlas patří a jestli to není jenom nějaká chytrá past.
"Až odejdu, buď napočítáš do deseti, vydáš se chodbou doleva a pak poběžíš tak dlouho, dokud neobjevíš dveře, kterými utečeš, anebo se tě budu muset zbavit," řekne a já se beze slova vydám ke dveřím a to mu jako odpoveď bohatě stačí.
"Otoč se zády ke dveřím, zavři oči a začni počítat."
To je to poslední, co mi řekne než vyběhne z místnosti. Začnu šeptem počítat. Nevím, jestli mi opravdu chce pomoct anebo je tohle celé jeden velký podvrh. Asi bych měla co nejdříve přijít na to, komu můžu věřit a od koho bych se zase naopak měla držet dál. V lidském světě se mi to zdá mnohem jednodušší. Vím, komu můžu věřit a komu zase naopak ne. Tady je to celé jiné. Nemám ani tušení, jak se jmenuje jediná bytost tady a všichni toho o mně ví opravdu hodně, jenom já o sobě a své údajné minulosti nevím absolutně nic.
"Deset," řeknu si pro sebe. Potom potichu otevřu dveře a rozběhnu se snad správným směrem. Ikdyž se snažím běžet co nejtiššeji, moc mi to nejde a určitě už mě musel někdo alespoň zaslechnout. Lapám po dechu. Nejsem žádná sportovkyně nebo tak něco. Moje fyzička je na tom opravdu velmi bídně. Kdyby se na mě někdo díval, tak by se asi hodně nasmál.
Když už si myslím, že ta chodba snad nemá konec, objeví se přede mnou velké hnědé dveře, které bez přemýšlení rozrazím, a vyběhnu ven. Nos se mi s překvapením naplní čerstvým vzduchem a na chvíli se dokonce i zastavím, abych se ho mohla v klidu a pořádně nadýchat.
