Secret Talent

.01.

První, co uvidím, jakmile otevřu oči, jsou sluneční paprsky. A protože v bytě nemáme nikde závěsy nebo žaluzie, zalévají můj pokoj zlatým světlem. Budík ukazuje šest hodin ráno a den slibuje nádherné počasí. Rychle se vyhrabu z postele a zamířím ke skříni. Co nejrychleji se převleču do kraťasů, sportovní podprsenky a tílka, protože už nechci promrhat žádnou další minutu z dnešního rána. Potichu otevřu dveře, které vedou do mého pokoje, a ještě tišeji je zavřu. Nechci vzbudit mamku, která určitě pracovala dlouho do noci. Najdu ji spát na gauči v obývacím pokoji, kde dosud hraje tiše televize. Na konferenčním stolku má rozházené účetnictví od malého knihkupectví, které provozuje v přízemí přímo pod naším bytem. Rychle jeden z papírů přelétnu očima. Naše knihkupectví nikdy nevydělávalo ohromné částky, ale na slušný život nám to stačilo. Tenhle měsíc budeme rády, když pokryjeme všechny výdaje.
Televizi vypnu, mamce napíšu vzkaz, který nechám na takovém místě, aby ho nemohla přehlédnout a obuji se do tenisek. Jakmile se ocitnu na chodníku před naším knihkupectvím, zhluboka se nadechnu. Pro jistotu si upravím tkaničky u bot a rozeběhnu se po svojí trase. Jestliže něco na Santa Monice, kde bydlím celých osmnáct let miluji, tak je to skvělá písčitá pláž. Je zde jenom pár nadšenců, kterých se rozhodlo přivstat, ať už kvůli východu slunce anebo kvůli běhu jako já.
Běžím těsně u břehu a někdy mi voda olízne kousek boty. Ale mně to nevadí. U běhání si vždy skvěle vyčistím hlavu. Alespoň na malou chvilku mohu zapomenout na veškeré moje starosti. Na potíže s knihkupectvím, na moji budoucnost, na vysokou školu a co je hlavní, mohu alespoň na chvíli zapomenout na svého bezstarostného a nespolehlivého otce. Jednoduše, nemusím myslet na nic.
Doběhnu na místo kousek od mola, posadím se na malou plochu, kde vykořenila tráva a další plevel a zavřu oči. Poslouchám svůj dech, který se pomalu stává opět pravidelným, poslouchám racky a rytmické šumění vln. Tvář nastavím vycházejícímu slunci a začnu nasávat energii, kterou mě slunce doplňuje.

Domů se vrátím s čistou hlavou. Mamku už doma nenajdu, papíry s účetnictvím jsou z obýváku pryč a ani nic jiného nenasvědčuje tomu, že zde ještě před půl hodinou spala. Tyrkysové polštářky na gauči jsou pečlivě srovnány vedle sebe a deka je složená a přehozená přes křeslo. V koupelně si vlasy svážu do drdolu, shodím ze sebe propocené oblečení a vlezu si pod vlažnou sprchu. Ještě lepší, než běh je samotná sprcha po něm.
Když mám dostatečný pocit, že je veškerý pot pryč, zabalím se do osušky a vyčistím si zuby. Pak stále zabalená v ručníku se vydám do svého pokoje, abych se převlékla. S výběrem se nijak nezdržuji, moje oblíbené světle modré šaty s krátkými rukávy, které jsou posety drobnými bílými kytičkami, jsou vzdušné a hlavně pohodlné. Přestřižení v pase dodá mojí postavě na ženskosti. Vlasy si rozpustím, pročešu a nechám je volně splývat podél zad. To, že se mi přirozeně vlní, jsem bohužel zdědila po svém otci. S líčením to nikterak nepřeháním, na krku si upravím stříbrný řetízek s písmenkem „H" a ze židle u psacího stolu si vezmu svůj školní batoh. Na nohy si nazuji bílé kotníkové tenisky a zamířím dolů do knihkupectví za mamkou. I když otvírá až za hodinu, vím že ji tam najdu, tráví tam veškerý svůj čas.

Zvoneček, který je zavěšený nade dveřmi, ohlásí můj příchod a mamka vykoukne zpoza regálu s romány.
„Ach, Hazell, to jsi ty." usměje se na mě a podá mi sáček se sýrovou bagetou, kterou zakoupila vedle v pekařství.
Blonďaté vlasy má svázané ve svém tradičním drdolu a místo čelenky má okolo hlavy uvázaný kus fialové látky. Papírový sáček si od ní vezmu a strčím si ho do batohu.
„Sním si to cestou." vysvětlím ji, když na mě zvědavě pohlédne svýma modrýma očima. Dnes se v nich leskne víc smutku než obvykle. Pohladím ji něžně po tváři a pomůžu jí odnést krabici s novými knihami dozadu do skladu.
„Líbí se mi, jak sis nechala ozvláštnit vlasy." usměje se na mě mamka a promne si jeden můj pramínek vlasů mezi prsty. Jinak obyčejné hnědé vlasy dlouhé do půli zad jsou nyní postupně zesvětlené.
„Mně taky. Mám ti dnes odpoledne pomoct v obchodě?" zeptám se jí a postupně se připravím k odchodu do školy.
„To bys byla hodná."
„Dobře. Tak já jdu, nechci přijít poslední školní den pozdě." rozloučím se s mamkou a vydám se do teď už lidmi zaplněných ulic města.