Secret Talent

.04.

„Takže si myslíš, že vzít si na sebe plavky, je špatný nápad?" zeptá se mě Edith skrz video-chat. Mobil odložím na psací stůl a podepřu ho tak, aby na mě Edith stále viděla, a zaklepu pravou rukou ve snaze vyhnat z ní nepříjemné mravenčení, které se mi do ruky dostalo během chvíle, kdy jsem mobil držela v ruce.
„Neřekla bych, že je to přímo špatný nápad. Plavky se svým způsobem na party na pláži hodí, to jo... Ale nehodí se mi to k tobě."
„Jenže já musím Joshe nějak zaujmout."
„A to ho chceš zaujmout tím, že tam přijdeš polonahá, jo?" zeptám se s menší ironií. „Edith, takový ponižování nemáš zapotřebí." usměju se, posadím se k psacímu stolu a hlavu si podepřu rukama.
„No a co kdybych si k tomu vršku vzala tyhle kraťasy?" ukáže mi černé kraťasy, které končí těsně pod zadkem a ostře korespondují s červeným vrškem plavek. Ve chvíli, kdy chci něco namítnout, zaklepe mi na dveře máma a následně vejde dovnitř.
„Ahoj Edith." pozdraví moji kamarádku, ke stolu si přitáhne sedací pytel a posadí se vedle mě.
„Ahoj Molly." povzdychne si Edith a vrátí se k přehrabování ve své skříni.
„Slyšela jsem část vašeho rozhovoru." vysvětlí máma. „Edith, já si taky myslím, že bys toho kluka měla okouzlit spíš svým intelektem než tělem."
„Intelekt v dnešní době nikoho nezajímá." poklesne Edith.
„Náhodou, já si tvého intelektu vážím a cením. Nemohla bych být s nikým hloupým." pokrčím nevzrušeně rameny.
Edith zakoulí očima, tohle ode mě slyšela už hodně krát a ze skříně vytáhne dlouhou sukni na zavazování, která je zdobena slunečnicemi a bílé triko, které si do sukně zakasá.
„Lepší?" rozhodí rukami Edith.
„Mnohem. Budeš si brát brýle?" zeptá se máma a já si uvědomím, proč mi Edith přišla divná. Brýle nosí už tak dlouho, že bez nich je taková neúplná.
„Ne, risknu to s kontaktními čočkami. Brýle mi vadí při líbání."
„Edith, vždyť ses nikdy nelíbala." připomenu ji.
„Zkoušela jsem to s plyšákem sestry." zrudne Edith. „Co když nebudu vědět co mám dělat?" začne zmatkovat.
„S tím ti neporadím, já to nezkoušela ani s tím plyšákem." rozesměju se a Edith koukne prosebně na moji mámu.
„Neboj se Edith, až přijde ta správná chvíle, tak budeš vědět úplně přesně, co máš dělat." usměje se na ni povzbudivě a Edith hovor ukončí.

„A stojí ten Josh alespoň za to?" drkne do mě ramenem a já se rozesměju nanovo.
„Je to obyčejný, namyšlený idiot. Jeho styl je využít a odkopnout. Podle Edith a většiny holek je to ovšem nejhezčí a nejúžasnější bytost na našem světě."
„A není?"
„Ani omylem, drahá maminko." uchechtnu se a máma významně pozvedne obočí. „Co?"
„Nic, já jen... Nelíbí se ti náhodou?"
„Josh?" vykulím oči. „Ne, nesnáším ho. Nejhorší je, že Edith nevidí, jaký je."
„Láska umí být slepá." řekne jemně Molly a já vím, že z ní mluví vlastní zkušenost.
„Já jen nechci, aby s ním neudělala chybu a on ji nakonec jen neublížil. I kvůli tomu jsem nechtěla na ten večírek jít. Doufala jsem, že beze mě by se tam Edith neodvážila."
„Občas je ale potřeba udělat nějakou chybu. Jen z chyb se můžeme poučit a stát se tak silnějšími."
„Takže ho mám nechat, aby ji ublížil?" zvýším hlas víc, než by bylo nutné.
„To netvrdím. Jen říkám, že nemůžeš Edith neustále chránit. Protože to by ji mohlo ublížit mnohem víc než nějaký Josh."
„Ale on to vážně není dobrý člověk."
„A víš to určitě? Znáš ho natolik dobře, abys to o něm mohla tvrdit?"
Na tohle ji nemám, jak odpovědět a přesunu se ke skříni.
„Jaký šaty si vezmeš?"
„Šaty? Já přemýšlela spíš nad něčím pohodlnějším." vyvedu jí z omylu. Ve světle šedivém tričku, které si zastrčím do pruhovaných kraťasů mi nebude ani teplo, a navíc se budu cítit pohodlně.
„To nevypadá moc jako oblečení na večírek..."
„A vadí to někomu? Mně rozhodně ne. Jdu tam pouze kvůli Edith, já nepotřebuju nikoho oslňovat."
„Nezapomeň, nech ji psát její vlastní život."
„Takže tvůj vztah s Jamesem byla vlastně dobrá chyba?"
„Ano, bez něho bych neměla tebe." dá mi pusu na čelo a pak mě nechá v pokoji samotnou, abych se mohla připravit. O moc velké úpravy nebo přípravy nejde, pouze se převleču do připraveného oblečení, vlasy si pročešu hřebenem a řasy přetřu jemně řasenkou. Do malé hnědé kabelky přes rameno si dám vše potřebné, obuju si oblíbené bílé plátěnky a vydám se pro Edith.

„Tak co, pořád bys na sobě chtěla mít ty plavky?"podotknu s úšklebkem, jakmile dorazíme k molu. Nikdo si našehopříchodu nevšimne, v takovém množství lidí to ani není možný. Jsou tady jak studenti od nás ze školy, tak i lidi, který jsem v životě neviděla.
„Ne... Ti kluci na ty holky koukají jak na kus... masa." odpoví mi Edith připohledu na pár holek, co sem vážně přišli v plavkách a kraťasech. „Nevidíš někde Joshe?"
„Ne a jsem za to ráda."
„Snad ho brzy najdu..."
„Jak vlastně dopadl zápas?" vzpomenu si a porozhlédnu se kolem. Těžko říct, zda se slaví výhra, nebo prohra. Pár lidí je už ve stavu, kdy o sobě neví a válí sev písku na zemi mezi odpadky.
„Vyhráli jsme. Josh hrál skvěle. Ostatně jako vždy."
„Josh, Josh, Josh..." zopakuju několikrát ironicky jeho jméno a založím si rucev podpaží. Edith se nadechne, že něco řekne, ale nakonec z ní nevyjde ani hláska.
„Mluvíte o mně? Slyšel jsem svoje jméno." zazubí se Josh po tom, co se mi zjeví za zády a strčí mně i Edith do ruky pivo ve skle. Edith se nesměle napije, zatímco já své pivo strčím do ruky kolemjdoucímu klukovi. Alkohol jsem nikdy nepila a ani s tím nehodlám začínat.
„Zase tolik si nefandi." odseknu a Edith svůj pohled sklopí do země.
„Jsem rád, že jsi nakonec dorazila i s..."
„Edith." napovím mu.
„Jasně, Edith." zasměje se a já si odfrknu. „Bez těch brýlí bych tě nepoznal,sekne ti to takhle víc, Edith." mrkne na ní a ona se blahem celá zatetelí.
„Fajn večírek." pípne Edith po chvilce ticha.
„Jo, zatím je. Nechceš, se jít Hazell, na chvíli projít?" obrátí se na mě Josh.
„Ani ne, díky. Ale tady Edith bude za tvoji přítomnost ráda, narozdíl ode mě."zazubím se, povzbudivě mrknu na Edith a odejdu trochu dál od všeho toho řevu, popíjení a oblézání se na provizorním parketu.