Dokonalý zápas

|31|

|Rylee Bryn Montgomery|

Zvracela jsem a hodně. Byla jsem skoro celou noc přilepená k záchodové míse a byla si až moc dobře vědoma rukou, které mi po celou dobu držely vlasy a hladily mě konejšivě po zádech, zatímco rty u mého ucha šeptaly uklidňující slova.

Nikdy v životě mi nebylo tak špatně. Byla to ta nejhorší noc, jakou jsem kdy zažila.

O několik hodin později jsem se probudila v bílých peřinách a posteli, kterou jsem už moc dobře znala. Opatrně jsem se posadila a chytla se za hlavu, která mě třeštila. Zaskučela jsem a popadla hrnek s čajem a bílý prášek z nočního stolku. Zapila jsem ho a rozhlédla se po pokoji. Moje šaty ležely rozložené na křesle v rohu místnosti, ale po Ericovi nebylo ani památky.

Moje oči se zastavily na zrcadle naproti postele a vytřeštila jsem oči zděšením. Vypadala jsem příšerně. Bílá jako stěna s viditelnými kruhy pod očima a rozmazanou řasenkou. Vlasy rozcuchané a na sobě Ericovo triko a žádné spodní prádlo.

Svalila jsem se znovu do postele a zaúpěla.

V té chvíli do ložnice vešel Eric s nasraným výrazem. „Skvělý, jsi vzhůru," zabručel a zamířil si to rovnou ke mně. Posadil se na kraj postele a položil mi ruku na čelo. Naskočila mi husí kůže z toho nečekaného dotyku. „Dobrý, už nemáš teplotu. V noci jsi hořela. Měl jsem strach, že tě budu muset odvézt do nemocnice."

Až tak špatný to bylo? Myslela jsem, že jsem to jen trochu přehnala. Moje nezkušenost s alkoholem se opravdu nevyplatila, protože jsem toho měla stejně jako holky a ty se určitě takhle nesložily. Odkašlala jsem si. „Díky, že jsi mě vzal sem."

„Můžeš mi vysvětlit, co tě to napadlo?" udeřil na mě hrubějším hlasem. „Proč ses takhle opila?"

„To není tvoje věc," zamumlala jsem a odvrátila pohled.

„Není to moje věc? Já si myslím že jo vzhledem k tomu, že jsem celou noc nespal a staral se o tebe," pokračoval stejným tónem a já se snad v životě necítila tak trapně.

„Promiň, ale nemusel jsi mě sem brát," zamumlala jsem.

„A měl jsem tě tam nechat?"

„Jestli očekáváš, že ti poděkuju tím, že se s tebou vyspím, tak na to zapomeň," sykla jsem útočně. Když měl se mnou takový problém, nemusel mě sem brát.

Zatnul čelist. „Doprdele Rylee! To si vážně tohle o mě myslíš?" vybuchl a postavil se.

„Nevím, co si mám myslet," zavrčela jsem, ale v koutku duše jsem věděla, že jsem si tu poznámku mohla odpustit.

Zkřížil si ruce na hrudi a tím se mu napjaly svaly na rukou. Uhnula jsem pohledem. „Teď jsem to rozebírat nechtěl, ale začala jsi to. Fajn," promnul si čelo. „Vyspal jsem se s ní? Ano. Byla to chyba? Ano. Lituju toho? Ano. Rád bych ti ale připomněl, že jsme spolu v té době sotva mluvili."

Rozčíleně jsem se na něj podívala. Chtěl to omlouvat takhle? „Byli jsem spolu na rande."

„Ty jsi mi ale na něm dala jasně najevo, že nemáš zájem. Šel jsem na večírek, potkal tam Sophie a další den si řekl, že Sophie není nic v porovnání s tebou a že se nevzdám po prvním odmítnutí, takže jsem šel za tebou a dal tomu další šanci. Od té doby jsem se na žádnou ani nepodíval," zvýšil hlas, už hodně rozčíleně.

Zúžila jsem na něj oči. „A mám ti za to zatleskat?"

Frustrovaně zatnul ruce v pěst. „Ne, kurva, snažím se ti tady vysvětlit, že mi na tobě záleží a už nikdy bych o jinou holku ani koutkem oka nezavadil, protože se s tebou nedají srovnávat. A je mi jedno, že jsme spolu nespali. Nehrálo by žádnou roli, jestli bychom se spolu vyspali minulý týden potom, co bychom přišli domů nebo až za dva měsíce. Počkal bych jak dlouho bys chtěla!" vykřikl a já sebou trhla, protože na mě nikdy předtím takhle nezvýšil hlas.