Mezi mantinely

#5

Vrátil jsem se z dopoledního běhu, a šel do sprchy. Měl jsem jen hodinu a půl čas, jelikož pak jsem musel pro změnu běžet na trénink. Bylo pravdou, že jsem na sobě makal ze všech nejvíc. Dřel jsem jako mezek, abych byl tam, kde jsem nyní. A mohl jsem se za svoji práci pochválit. Vždy když jsem potřeboval povzbudit, tak mi stačilo podívat se na medaile a fotky v mé vitrínce. To mě vždy nakoplo na maximum.

Vyšel jsem ze sprchy, a Tori byla opět uplakaná. Protočil jsem očima, ale nyní jsem se odhodlal, že to z ní dostanu. Abych už konečně věděl, co je zase za problém. Pro svoji cestu za Stanley Cupem jsem potřeboval absolutní pohodu doma! Nikoliv stres, hádky, křik a pláč! Jenom mi to ztěžovala.

"Co je Tori?" zeptal jsem se, co nejvlídněji jsem to dokázal.

"Brácha Lucas, má rakovinu," opáčila a rozplakala se úplně. Lucas v té rodině byl jediný trochu normální. Možná to bylo tím, že to byl muž.

"Tak to mě mrzí," řekl jsem. Podíval jsem se na hodiny.

"Musím na trénink," řekl jsem a rozloučil jsem se s ní.

Nevěděl jsem, co ji na takovou věc říct. Byl jsem rád, že jsem ze sebe vydoloval aspoň to, že mě to mrzí. Byť jsem to absolutně neprožíval, a nijak se s tím netrápil. Moje mysl byla zaměstnaná hokejem, a vším, co se ho týkalo. Možná jsem tam s ní měl zůstat, a omluvit se z dnešního tréninku, důvod to byl pochopitelný, ale nedokázal jsem to. Pro mě to bylo něco nemyslitelného. Nedokázal bych být pro ni oporou, když bych myslel jenom na to, že se flákám, že netrénuji, a že sedím na gauči. Věděl jsem, že buď půjde za kamarádkami, nebo za matkou. Takže jsem byl klidný. Cestou jsem se stavil v kavárně, na kávu, jelikož jsem zmizel daleko dříve, takže jsem potřeboval zabít čas.

"Ach, koho pak to tu máme?" optala se Jessica svůdně, když přišla s bločkem v ruce.

"Jedno Latté," odpověděl jsem.

"A nějaké potěšeníčko, bys nechtěl?" sváděla mě. A dařilo se jí to. Věděla jak na mě. Mrška.

"Jo, můžeš k tomu přidat tu dobrou sušenku," řekl jsem a laškovně na ní vyplázl jazyk. Zakňučela a odešla.

Podíval jsem se výlohou ven. Lidé chodili okolo, a já přemýšlel o všem možným. Těšil jsem se na zápas na Floridě, byl to vždycky speciální zápas. Skoro derby. Bylo mi jasné, že cesta za Stanley Cupem bude dlouhá, bolestivá, krutá, a nemilosrdná, ale když se pojede na dvě stě procent, a dá se do toho ten chtíč, a srdíčko, musí to vyjít. A já pro to dýchal. Snil jsem o tom každým okamžikem. Zvednout nad hlavu tu těžkou, ale zároveň jakoby lehkou trofej, a ukojit tu žízeň po ní. A konečně se moct nazývat vítězem NHL ligy. Té nejslavnější a nejprestižnější hokejové soutěže světa. Dech jsem měl zrychlený, a ještě chvíli jsem se v té vizi snažil udržet.

"Tak tady je to Latté, a sušenka," řekla Jessica, mrkla na mě, a odešla.

Podíval jsem se na kávu, a rozesmál jsem se. Ze skořice tam bylo vytvořeno cosi, co nápadně připomínalo, ženské přirození. Dlouho jsem se smál. Tak toto jsem nečekal. Napil jsem se, a bylo po obrázku. Na jednu stranu díky bohu. Bolelo mě břicho od smíchu. Snědl jsem si i sušenku. Taková neřest. Jednou za čas to neškodilo, a já věděl kolik si toho můžu dovolit. Dopil jsem kávu a snědl sušenku. Dlouho jsem se nezdržoval. Přešel jsem k baru a zaplatil svoji útratu.

"Tak čau, Jess," šeptl jsem jí do ucha, a krátce a svůdně ji skousl ušní lalůček. Co si pamatuji, zbožňovala to. A neuniklo mi, když se opřela o stůl, a přivřela oči. Dva zákazníci jenom koukali. Musel jsem se smát.