Mezi mantinely

#16

Základní část
Atlantická divize
Tampa Bay Lightning vs. Ottawa Senators

Z domu jsem se nepozorovaně vyplížil. Potřeboval jsem rychle a hlavně nenápadně vypadnout. Hráli jsme další těžký zápas s kanadskou Ottawou, a já rozhodně nechtěl chybět. Věděl jsem však, že po návratu domů, mě bude čekat nejspíš další hádka. Dnes byl na programu pohřeb Lucase, a já tam moc nechtěl být. Tori tam bude mít matku, a to ji jistě postačí víc, než otrávený partner, který sleduje hodinky, co pět vteřin. Posadil jsem se ke svým věcem, a zjistil jsem, že jsem zde mezi prvními, což nebyla žádná novinka. Spoluhráči se začali trousit chvíli po mě.

"Čau, střelče. Jak je?" pozdravil mě z vesela Simon, který opět byl mezi posledními. Nic nového.

"Čau šneku, dobře," opáčil jsem a odfrkl si.

"Je to jakýsi druh rituálu," opáčil Simon.

Mávl jsem nad tím rameny. Oblékl jsem si výstroj, a zavázal si brusle. Poté jsem šel s ostatními na rozbruslení. Hned jakmile jsem skočil na led, udělal jsem pět velice rychlých kol. A potom jsme stříleli na naše gólmany, aby se rozchytali. A dnes bude v bráně opět Halander. Bylo vidět, že trenérovi jeho práce vyhovuje, a získal si svými výkony jeho důvěru. V devatenácti letech mít takový start v první své sezóně v NHL, je skvělý úspěch. Málo kterému gólmanovi se to zadaří. Když už se madíček povolá do týmu, většinou zahřívá post dvojky, a už to se považuje za velký milník. Nicméně náš Sean Halander překvapil úplně všechny. Kdyby byl nervózní, vypadávali z něj puky, a působil nejistě, nikdo by se tomu nemohl divit, či mít mu to za zlé. Jenže Sean nastoupil do prvního zápasu jako snad zkušený mazák, kterého nic nemůže rozhodit, a předvádí jeden úspěšný zákrok za druhým. Povahově byl neuvěřitelný flegmatik, a pohodář. Kliďas. Když bylo po zápasu, bavil se s námi vcelku normálně. Před zápasem se soustředil, ale okolí kolem něj jen pozoroval. Vesměs takový brankáři byli, před zápasem byli soustředění na svůj výkon hodně dlouho dopředu.

Na druhé straně se rozbruslovali i naši dnešní soupeři, a tribuny se pomalu začínali plnit. Věřil jsem, že naši příznivci opět vytvoří skvělou atmosféru. Uměli to perfektně. Čas pokročil, uklidili jsme puky, a šli zpět do kabiny. Místo nás na led vjela rolba, aby ledovou plochu upravila na ostrý start. Sedl jsem si na své místo, a napil se. Moji pozornost, však vytrhlo vyzvánění telefonu. Rychle jsem po něm sáhnul, a zjistil jsem, že je to Tori. Evidentně si všimla, že jsem zdrhl, a na poslední chvíli se mě snaží sehnat. S povzdechem jsem vypnul zvonění, aby na celou kabinu nevyřvávali moji velice oblíbení Linkin Park a jejich píseň Somewhere I belong, a nechal telefon dál jen brnět. Schoval jsem ho do kapsy od džínů, a velice rychle na něj zapomněl.

Nastal čas vyrazit do boje. Můj útok skočil rovnou na led, jelikož jsme zahajovali hru, a hned se přichystali na buly. Sudí vhodil kotouč do hry, a já po něm svoji hokejkou chňapl, a ukořistil ho pro svůj tým. Hned na to jsem puk poslal Simonovi, který byl docela v dobrém postavení. Zavezl kotouč do útoku, a my ho hned podpořili. Jusi, který dostal touš od Simona, ke kterému se už sjeli soupeři, poslal kotouč řádně rozjetému Samimu. Náš hráč s číslem sedmdesát devět na drese napřáhl až k nebi, a vypustil svoji střelu. Ozvala se siréna oznamující vstřelenou branku, a mohli jsme slavit. Trvalo to snad jenom deset maximálně dvanáct vteřin, a ujali jsme se vedení 1:0. Sami měl obrovskou radost, jeho druhá branka v sezóně. Měl jsem za něj radost. Plácli jsme si se střídačkou, a ještě na ledové ploše zůstali. Tentokrát jsem na vhazování ve středovém kruhu neuspěl, a kotouč měli na holi soupeři.

Snažili se vymyslet nějakou akci, která by je dostala do našeho obranného pásma, kde by si mohli vytvořit slibné šance na vyrovnání. Krkolomě, ale přece jenom se jim to povedlo. Stačilo jim pár odrazů. Zrovna se kestřele odhodlal soupeřův kapitán, a já neváhal, a skočil mu do střely. Puk mě trefil plnou sílou do kotníku, a pěkně mě to štíplo. Puk naštěstí skončil někde u mantinelu, ale já kulhal. Syčel jsem bolestí, a vystřídat jsem rozhodně nemohl. Jelikož soupeři stále drželi kotouč v našem útočném pásmu. Posílali na bránu jeden kotouč za druhým ve snaze srovnat skóre, nicméně Sean byl opět perfektní. Po chvíli jsme už byli všichni unavení, a schylovalo se k další střele s pořádným nnápřahem. A zase jsem u toho byl jenom já. Skočil jsem do střely, a ucítil jsem ostrou bolest i v druhém kotníku.

"Kurva!" ulevil jsem si, a nejvíce se mi ulevilo, když se přerušila hra, díky tomu, že kotouč zaplul do ochranné sítě nad plexisklem. 

Pokusil jsem se vstát, ale moc mi to nešlo. Nakonec mi musel pomoci Simon. Byl jsem vděčný, že na led šla druhá formace. Hned jakmile jsem ztěka dosedl na lavici na střídačce, přišel za mnou náš lékař, chladícím sprejem mi zchladil oba mé nastřelené kotníky. Byla to neskutečná úleva, a s lékařem jsme se domluvili, že ještě než půjdu opět do hry, znovu mi zchladí kotníky. Sledoval jsem spoluhráče z druhé pětky, ale nic moc se na ledě nedělo, a tak po chvíli na ledovou plochu zamířila naše předposlení lajna. A to už byla o něco lepší podívaná. Jednak proto, že se jim podařilo zamknout soupeře v jejich obranném pásmu, a posílat jeden střelecký pokus na jejich svatyni za druhým. Ozval se hvizdot rozhodčího, a abych pravdu řekl důvod mi unikl, ale za maličký moment mi to došlo. Budeme hrát přesilovou hru.

Na ledovou plochu skákala první pětka, a jelikož jsem měl zchlazené své kotníky, skočil jsem s nimi.  Kdyby to nebylo v pořádku, musel by moje místo někdo zaujmout. Na vhazování se postavil netradičně Sami, ale bylo na čase, aby už chodil i do tohoto souboje. Sice kotouč nezískal, nicméně nevzdal to, a podařilo se mu obrat soupeře o touš, a poslal ho Simonovi na hůl. Vymýšleli jsme nějakou akci, která by vedla k navýšení skóre, ale prozatím se nám nedařilo. Až po chvíli kdy Simon clonil gólmanovi, Jusi to zkusil od modré čáry. Napřáhl si řádně a vyslal svůj projektil. Muž pod maskou nějakým zázrakem kotouč vyrazil, ale přímo na moji vždy připravenou hokejku, a já neváhal. Zachoval jsem chladnou hlavu, a puk mu poslal do odkryté brány, kam už se přesunul pozdě. Ruce mi vyletěli vzhůru zárověň se sirénou oznamující gól, a slavili jsme. Tribuny opět byly spokojené, a my vlastně také. Sjeli jsme se ke střídačce a plácli si se spoluhráči, kteří už stáli na nohou a ruce měli nachystané.

Opět jsem se opřel o mantinel a sledoval druhou formaci. Hra plynula bez nějakého přerušování. Nahoru a dolů, ale byl to docela líbivý hokej. Šance byly na obou stranách. Věřil jsem, že je to napínavý zápas pro diváky na tribunách. Vše uteklo, a my šli do kabiny na zasloužený odpočinek. Cestou jsem si plácl s našimi příznivci, a pokračoval do kabiny.

V kabině jsem zjistil, že mi Tori volala ještě desetkrát, ale nijak zvlášť jsem se s tím nezaobíral. Nyní se moje hlava zajímala pouze o zápas. Potřebovali jsme body do tabulky. Čím více vítězství, tím více bodů, a tím také lepší postavení do play off. Letos to muselo vyjít. Cítil jsem v sobě, že by mohlo. Je tam naděje, jako bych mohl s jistotou říci, že minimálně play off máme jisté. A nebyl jsem si schopen vysvětlit, jak je to možné. Nic podobného jsem ještě nezažil.