Mezi mantinely

#10

"Můžeš mi vysvětlit, proč ses včera tak zřídila?" optal jsem se ráno Tori, když vypadala, že by její hlava mohla být již schopná rozumně uvažovat.

"Proč asi! Nemocný Lucas, který je dost vážně nemocný, a nevypadá to dobře, a pak z nešťastný lásky!" vyprskla na mě.

"Z jaké nešťastné lásky?" vypískl jsem.

"Nic nechápeš, nevidíš, nechceš vidět! Jsi ignorant první třídy, ale na to už jsem si zvykla," chrlila ze sebe. Nutno podotknout, že by ji sprcha prospěla. Smrděla potem.

"Jenže to, že se plazíš po každém lehko dostupném zboží, na to se zvyknout nedá! Včera jsem tě viděla v té kavárně s tou tvojí brunetou! Sama sebe se ptám, proč si nechávám od tebe v jednom kuse ubližovat!" prskala.

"A víš co ubližuje mě? A sere mě to?" odpověděl jsem. Povytáhla obočí.

"Velice časté návštěvy tvé opravdu slušné matky, dále je to, kdykoliv přijdu z náročného tréninku, nebo těžkého zápasu domů, musím si jídlo objednat, jelikož v lednici nic není, ty samozřejmě také tu nejsi! A pak? Sex jednou za sto let mi vážně nestačí! A aby bylo jasno, Jessica je pouze moje kamarádka, která o mě měla jen obavy, jelikož o tom mém zranění se dozvěděla z televize! Takže tu nedělej scény kvůli něčemu, co se nestalo!" chrlil jsem ze sebe.

"To je jenom nyní, jelikož Lucas je nemocný, a potřebuje podporu!" chrlila ze sebe Tori.

"Nevymlouvej se! Bylo to tak i před tím!" opáčil jsem a šel do koupelny udělat ranní hygienu.

Když jsem se vrátil, Tori mě beze slova obešla a zavřela se v koupelně. Za chvíli byla slyšet tekoucí voda ze sprcháče, takže se mi ulevilo, že se svým odérem něco udělá. Následně jsem musel celý obývací pokoj vyvětrat do průvanu, jelikož z toho smradu se mi dělalo nevolno. Dnes v podvečer jsme odlétali do Toronta, kde nás čekal další zápas. Chtěl jsem mít klidný, a pohodový den.

Tori vyšla z koupelny jen v županu, a s ručníkem kolem hlavy, nesla se za ní příjemná a sladká vůně, kterou jsem nasál do sebe. Ranním sexem bych nepohrdl, jenomže když jsem se podíval na Tori jedno mi bylo jasné. Tvářila se uraženě, a jak ji znám, jistě se bude snažit mě vytrestat. Ne, že by měla někdy úspěch, ale vypadalo to na tichou domácnost, kterou moje partnerka uměla držet velice dlouho. Takže z ranního šuku zase nic nebude. Dost mě to frustrovalo. Nakonec jsem šel na internet, abych věděl, co je ve světě nového, a jako první na mě vyskočil bulvár. A nestačil jsem se divit.

"Partnerka slavného hokejisty Elijaha McCrueryho to v baru pěkně rozjela! Tancovala u tyče, plazila se po všech návštěvnících baru, a následně znečistila půlku podniku. Dle slov její kamarádky Mii, to doma nemá lehké," přečetl jsem dost nahlas, aby to Tori slyšela. Moc dobře věděla, že se média o mojí osobu velice zajímají, a události tohoto typu jsou pro ně senzace. A na mě to vrhalo špatné světlo, a na můj klub ani nemluvě. Reprezentuji klub, ve kterém hraji. A z toho vedení nebude vůbec nadšené. O takovou reklamu nikdo nestojí.

"Můžeš mi to vysvětlit? Dobře víš, že jsem známá osoba! Hovořili jsme o tom několikrát, jak je třeba se chovat, abych tyto odporné články nečetl!" prskal jsem.

"Ach pardon. Zase jsem udělala něco špatně, kazím ti dobrou pověst. Jako by se to tobě nikdy nestalo, pane slušný!" vyprskla.

"Stalo, ale nebyl jsem tolik známý jako nyní tak to nebylo tak hrozné!" vyjel jsem.

"Jenom do mě ryješ, všechno je špatně!" štěkala. Nemělo to cenu, se s ní hádat. Bylo to zbytečné. Nakonec jsem byl já ten špatný. Odmítl jsem se s ní o čemkoliv bavit. Klidné a pohodové dopoledne se nekonalo. A odpoledne to dorazila Hannah, takže vše bylo na hovno.

"Tori, honem! Musíme do nemocnice! Volal lékař, že se Lucasovi přitížilo. Nemáme moc času!" chrlila Toriina matka hned ve dveřích. To neznělo moc nadějně.

"Elijahu, půjdeš se mnou?" optala se mě, ve tváři se jí zračil strach, a prosba. Vzhledem k tomu, že jsem měl zápas to nepřipadalo v úvahu. A neměl jsem žaludek na to, koukat se jak někdo umírá. Bohužel.

"Mám zápas," opáčil jsem. Tori se rozplakala a obě zmizeli. Divil jsem se, že se to obešlo bez nějakých citových výlevů. Zřejmě bylo času opravdu málo.

A tak ačkoliv to ze začátku tak nevypadalo, měl jsem nakonec klid a pohodu. Oběd jsem si opět musel nechat dovést až domu, jelikož opět nic nebylo doma, ale ve výsledku mi to nevadilo. S Tori jsme se opět jenom pohádali, a žádné řešení nenalezli. Nic neobvyklého. Náš vztah byl od samotného začátku jako na houpačce. Nahoru a dolů. Stále dokola. A já přitom chtěl jen pár věcí. Teplé obědy a večeře, klid, pohodu, a sex! Nic víc. Žádné z nich se mi nedostávalo.

Podíval jsem se na hodiny, a nastal čas, abych se začal vypravovat. S týmem byl sraz na letišti, které je pekelně daleko, a tak bylo potřeba vyrazit z domu o něco dříve. Svoje zavazadlo s věcmi jsem měl již od rána sbalené, takže jsem jen decentně zkontroloval, že mám své termo prádlo. A vyšel z bytu. Zamkl jsem, a mířil jsem do garáže pro auto. A modlil jsem se, aby odpolední špička nebyla tak hustá, jako za normálních okolností bývá. Doprava to byla naprostá katastrofa. Nicméně vyrazil jsem poměrně s předstihem, takže bych to měl stihnout tak, jak tak. Doufal jsem, že zpět se vrátíme s třemi body, i když by to nemuselo být tak obtížné. Toronto pravidelně předvádí mizerné výkony, a již nějaký ten pátek jsou mimo vyřazovací boje. Jen mě zajímalo, kde dělají chybu. Vždyť ten tým není zase tak špatný. Nakonec jsem nad tím pokrčil rameny, já za ně nehrál. Díky bohu! To bych se té trofeje nikdy nedočkal. A to bych nepřežil. To by snad byl můj konec.

Konečně jsem se dopravil na místo určení, a valil jsem oči, že jsem relativně byl mezi prvními. Sice jsem cestou dvakrát troubil na dva zmatené důchodce, ale jinak cesta rychle utekla. Zaparkoval jsem vůz na parkoviště, a vyřídil si potřebná povolení pro stání, a zaplatil i poplatek. Následně jsem zamkl svůj vůz a i s taškou jsem mířil ke skupince mých spoluhráčů, kteří stáli stranou před vchodem. Bylo nás tu poskrovnu, ale pomalu jsme se začínali slézat.

"Čau!" pozdravil jsem Samiho a Jusiho. Odpověděli mi stejně.

"Tak co, ještě se s tebou Simon nebaví?" zeptal se Sami. Musel jsem uznat, že se učil rychle. Už jsme mu rozuměli daleko lépe.

"Řekl bych, že stále. Simon má docela výdrž," poznamenal jsem.

"Co si budeme, za jeden provaz si zrovna netáhl. Moc týmové to nebylo," opáčil Jusi.

"Máš pravdu, ale dokážeš si mě představit sedět na tribuně? Okousal bych všechny sedačky, a veřejnost by mě prohlásila za blázna. A ze zápasu by mě odváděli ve svěrací kazajce! Věř mi, to nechceš," chrlil jsem ze sebe. Jusi se rozesmál na celé kolo. A Samimu to musel přelouskat v té jejich finské hatmatilce.

"To by bylo něco pro bulvár, už vidím ty titulky!" ozval se za námi Simon. Konečně, přestal být nafouklý. A už to zase byl ten starý a dobrý Simon.