The lonely mountain

Zlomil jsem se v pase a prudce dýchal.
Utekly čtyři hodiny. Čtyři hodiny, které se pro mě nesly v duchu narůstající paniky, která postupně zesilovala; pomalu se začínalo stmívat.
V boku mě píchalo stejně tak na žebrech. O bolesti hlavy ani nemluvě. Pod bundou jsem cítil, jak krev na paži konečně přestala téct. V ruce mi lehce tepalo, ale nutkavou touhu se položit a usnout, vyvažoval stejně nutkavý pocit touhy přežít.
Když jsem se probral a vyhrabal se na nohy, rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo tu pusto, prázdno a jen bílo. Několik obsypaných malých stromků sněhem, ale to bylo vlastně vše.
Ušklíbl jsem se. Moje blbost, neměl jsem dělat ramena, že sjedu černou... Na druhou stranu, kdyby mi na sjezdovku nevběhla rodinka spárkatých, nezazmatkoval bych. Zvládl bych to.
Byl to ten nejtěžší úsek celé jízdy, nikde nikdo a podle informací od chlapíka nahoře na sjezdu, na černou si tady troufal málokdo. Ani ti nejzkušenější lyžaři a snowboarďáci. A já rozhodně nepatřil mezi ty nejzkušenější, ani zdaleka. Jen jsem si hrál na frajera.

Laň se objevila zčistajasna. Neviděl jsem ji. Proběhla mi přes cestu, ustál jsem to. Sice jsem se lekl, ale pořád to šlo. Vzápětí se objevil kolouch a průvod uzavíral majestátní jelen. Chtěl jsem se kolouškovi vyhnout, a zazmatkoval. Vjel jsem do cesty přímo jelenovi. Ten mě nabral, jen bokem, rozhodně mě nechtěl napadnout, že mu lezu na území, byla to jen souhra náhod. Zlomil jsem se v pase na pár vteřin a přestal dávat pozor. Sjel jsem ke kraji a nedošlo mi, že za převisem sněhu není nic.
Když jsem se probral neměl jsem tušení, kde jsem, a to nemám doteď.

Nenarazil jsem na žádnou vyznačenou cestu, mobil pád nepřežil. Krotil jsem paniku, co to jen šlo, ale čím víc se šeřilo, tím mi začínalo být hůř.
Snowboard byl rozlomený, nechal jsem ho na místě pádu a říkal si, jak můžu být rád, že jsem neměl nic s nohama, a vlastně jsem dopadl ještě dobře. Jinak bych tam ležel taky. Chvála Bohu, že jsem spadl do naducané hroudy sněhu, která nezakrývala nějakou skalku nebo cokoliv tomu podobnýho.
Zahleděl jsem se na převis. Nahoru se nedostanu, ne bez vybavení. Nad hlavou jsem měl takových, dvacet nebo pětadvacet metrů vzduchu. Ani ke mně nedoléhal nějaký zvuk, že by na sjezdovce někdo byl. A řvát? Marný, pokud by mě nahoře někdo záměrně nehledal, neuslyšel by to. A i tak by to bylo asi jen o náhodě.

Snaha jít podél převisu a dostat se nějakým způsobem, na začátek sjezdovky krachla po pár metrech. Dostal jsem se jen k malému lesíku, kterému dělala hradbu stěna hory, co se plynule nahoře musela napojovat na sjezdovku.
Potupně jsem se vrátil zpátky, bude to dobrý, o nic nejde...

Prošel jsem kolem místa pádu a jakmile jsem vyšel zpoza převisu, poklesla mi čelist. Neměl jsem ani tušení, nestihl jsem si všimnout, co je pode mnou, když jsem byl nahoře. Dostal jsem se na holou, zasněženou pláň. Táhla do dálky a za jiné situace, byl by to krásný pohled.
Ušel jsem několik dalších metrů dopředu, pak se otočil. No jasně, proto jsem si nevšiml. Tady nebyl okraj volný, ale obehnaný stromy... Jediný místo sjezdovky, bez nějaké zábrany a já ho musím vychytat. Na druhou stranu, narazit do jednoho z těch stromů, nedopadlo by to dobře. Ale byla by snad větší šance, že mě brzy někdo najde...

Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe, zvažoval možnosti.

Po levici se začínal táhnout horský průsmyk, tvářil se zlověstně a upřímně, nelákalo mě tam vstoupit. Přímo přede mnou se vypínala holá pláň, na její konec jsem nebyl schopen dohlédnout a po pravici byl les. Který končil těsně u převisu sjezdovky.

Znovu jsem se musel sklonit. Píchání zesílilo. Několikrát jsem se opatrně, zhluboka nadechl a pak se pomalu vydal k lesu. Když už nic, najdu si aspoň něco, kde přečkám noc.

Než jsem k lesu došel, padla tma. Prodíral jsem se větvemi snad hodinu a na osvětleném plácku, díky měsíci, jsem padl na kolena. Potřeboval jsem si odpočinout. Aspoň pár minut... Klečel jsem ve sněhu, zapíral se o kolena, dýchal a vnímal zvuky lesa.
Paranoia, že za chvíli uslyším vrčení a kolem se seběhne smečka vlků byla právem na místě. Neříkal majitel penzionu, že noční lyžování v téhle době nedoporučuje skrz vlky?
Znovu jsem se vytáhl na nohy a vydal se dál. Přitom jsem se rozhlížel po korunách stromů, byl by to nejlepší úkryt. Nahoře mě ohrozí maximálně potrefená veverka, která ještě nespí...