Poslední Raid (ONF FF)

2.

‚Právě jsem si prdl. Chceš si čichnout?'

‚Vole, jsi nechutnej.'

‚To tys chtěl vědět o mých prdech.'

‚Ne tak doslova!'

Měl jsem co dělat, abych v sobě ten smích udusil, a zároveň, abych se s ním úplně nezadusil. A taky, abych se nerozesmál na celou přednáškovou místnost, kde jsem neseděl zrovna daleko od přednášejícího.

Byl první rok mého nástupu na univerzitu, první semestr, třetí měsíc. Po celém Londýně byla rozvěšená světýlka, umělé jehličnany všude, kam člověk dohlédnul. Santové se vloupávali do každého komína, na který narazili, a všichni svíticí sobi mi připomínali tu jednu jedinou osobu, která mi právě oznámila svůj aktuální fyziologický stav.

Probíhala poslední přednáška semestru, po němž mělo začít zkouškové, a jestli jsem počítal správně, v Koreji se už dávno setmělo a možná už začínali večerní zprávy. V tomto čase má Hyojin obvykle – ne vždy – přístup k mobilu, aby mi napsal jednu dvě zprávy, poslal jednu dvě fotky, a já na oplátku fotku svého oběda, abych ho rozčílil.

Ale proč začal konverzaci zrovna takto, to jsem nechápal!

„Je na tomto výkladu něco vtipného?" ozval se přednášející z ničeho nic, a jakýkoliv smích, který se mě ještě držel, zmizel lusknutím prstů.

„Ne, ne, já jen nechtěl vyrušit vaši přednášku hlasitým kýchnutím," zahrál jsem to na nevinný důvod, kterému stejně nikdo nevěřil, a přednáška pokračovala dál.

‚Kdy jedeš domů?' zeptal jsem se ho, jelikož mluvil o nějakých pár dnech volna, které chtěl využít právě na vánoční svátky.

‚Asi dvacátého třetího. Slíbili jsme přece Guildu, že vánoční raid bude, ne? A tady je připojení příšerné.'

‚Já se k vám připojím asi odtud. Ta nálož na zkoušky je ohromná, nejspíš jakékoliv Vánoce strávím v knihách.'

‚Nemá ti Santa přinést mozek?'

‚Hodil by se,' přiznal jsem upřímně a pohlédl na snímek prezentace, pokrytý šílenými vzorci, kterým bych jakože měl rozumět.

Těšil jsem se. Strašně moc jsem se těšil, až si opět zahrajeme všichni nějaký pořádný Raid. Občas se setkali členové ONF Guildu, ne v plném počtu, a udělali nějaký menší Quest, vyklidili dungeon; ale jak jsme byli všichni kromě Yuta ve stejném ročníku, i E-Tion, Wyatt a MK byli staženi do světa dospělých a zkoušeli všechno možné, aby se v tomto novém světě neutopili. Univerzity, brigády, nebyl jsem to jenom já – človíček na opačném konci světa, komu se museli přizpůsobovat. A tak se měli stát Vánoce po dlouhé době dnem, kdy si všichni nasadíme sluchátka, zapneme kamery, a uděláme tento Raid jak se patří. Ve velkém.

Na stolíku na mých kolejích mi seděla vánoční čepice s grinchovskýma ušima, které vykukovaly ven, a křiklavě zelený chlupatý svetr. Byl jsem připraven.

Mimo to jsem plánoval poslat Hyojinovi dárek. Měl jsem ho téměř zkompletovaný. A pak už jen včas zajít na poštu a nechat ho vložit do letadla, které přeletí celé dva kontinenty, aby se dostalo do hlavního města Jižní Koreje.

Zajímavé bylo, že stejný nápad měl i Hyojin.

Bylo dvacátého třetího prosince a šel jsem domů z procházky, při níž jsem si potřeboval vyvětrat hlavu. Před mýma očima pořád naskakovaly všelijaké vzorečky a definice, v duchu jsem si neustále opakoval, jaké písmenko jaké abecedy má jakou jednotku. Už jsem zapomínal, jak se jmenuji. A abych měl důkaz o ztrátě mojí identity, omylem jsem vystoupil ve špatném patře a dobýval se do bytu naprosto cizích lidí.