Poslední Raid (ONF FF)

4.

Ode dne, kdy jsem nastoupil do služby, jsem nikdy neřešil, kolikátého je nebo jaký den. Zajímaly mě vždy jen tři dny. Vánoce, nový lunární rok a Hyojinovy narozeniny. Ostatní mi splývalo dohromady jako krajina, nad níž jsme právě letěli.

Ještě stále jsem měl za nehty krev mužů, které jsem musel zabít, když se snažili přepadnout nemocnici a vybrat z ní zásoby léků. S kudlou v ruce jsem se plížil areálem, abych tiše podřízl krk jednomu a následně druhému, zatímco házeli krabičky léků do pytle.

Záda jsem měl zase zbrousená od betonu, po němž jsem se sklouzl, když se pode mnou začala propadat podlaha budovy. I skrze vojenskou uniformu se mi vytvořila kresba od krku až po zadek, něco i na stehnech, kvůli čemuž jsem se nemohl ve vrtulníku pořádně usadit.

Ve vlasech jsem měl stále prach a písek, který se rozvířil všude kolem, až nebylo vidět na krok a jedna žena vypadla z třetího patra. Její křik mi stále zvonil v uších, přestože její tvář jsem měl v mysli rozmazanou. Ani jsem ji totiž neviděl. Jen její mozek rozmazaný po podlaze v prvním patře, hned vedle zaklíněného kluka pod trámem z oceli.

Netušil jsem, kolik dnů uplynulo od chvíle, co nám generál oznámil naši misi. Ochránit lidi, jak jen to jde. Už jsem si připadal vyčerpaný jako po letech v Afganistánu. Hlídka v demilitarizované zóně byla oproti tomu jak procházka růžovou zahradou.

Dnes jsem však výjimečně věděl, jaký je den. Bylo dvacátého třetího prosince. A věděl jsem to, protože mi dnes ráno ještě jedna starší dáma dala do rukou zabalený balíček se slovy, ať si jej zítra rozbalím. Že jejímu synovi jej dát už nemůže...

Balíček ležel vedle mě, na sobě měl jakýsi modrý papír s vánočními baňkami a podle hmatu v něm mohla být šála. Ta se bude hodit. Byla totiž zima. Prsty jsem musel vždy složitě prokřupávat a prohmatávat, abych byl schopen napsat Hyojinovi zprávu, že jsem v pořádku. Psal jsem ji každé ráno a každý večer. A on mně také.

Nechápavě jsem kroutil hlavou nad tím, jaký jsem byl kdysi. Jak se nějaká počítačová hra mohla stát středem mého života. Jak pro mě bylo nejdůležitější rychle odstudovat a vrátit se do Koreje, jen abych mohl být s Hyojinem. Jak jsem se dokázal naštvat nad takovými blbostmi, jako je dvouminutové zpoždění autobusu. Nebo metra.

Nyní bylo nejdůležitější přežít. A doufat, že se planeta umoudří dříve, než zničí sama sebe.

Vrtulník převážel naši četu z Gwangju do Seoulu. Při nedávném novém zemětřesení se zhroutilo až příliš budov, aby to ten zbytek armády, nastavený v hlavním městě Jižní Koreje, zvládl. Rodiče mi psali, že jsou v pořádku. Zachránil je kryt, který si nechali udělat, zatímco zbytek jejich čtvrti lehl k zemi.

Už jsme se blížili Seoulu. Mohutné trosky po obřích mrakodrapech byly nepřehlédnutelné. Dým stále stoupal z množství míst, kde se nepodařilo oheň uhasit. Jinde se zakládal úmyslně, aby se všichni, kteří během zemětřesení ztratili domov, díky plamenům zahřáli.

Viděl jsem naši čtvrť, školu Deoksu – jejíž jedna polovina se propadla na zem. Viděl jsem naše hřiště, pokryté vrstvičkou sněhu, viděl jsem zastávku, kam jsem denně chodil. Viděl jsem svoji dávnou minulost a slib, který jsem mlčky dal Hyojinovi.

Vrtulník s námi letěl na místo poblíž Seoulské věži – tedy jejích zbytků. Zde se nacházela vojenská základna USAG Yongsan, kam také stočil vrtulník své tělo a posadil nás na zem. Kolega z čety otevřel dveře ještě předtím, než vrtule stačily zpomalit, a tak mě zahrnul silný proud vzduchu, který rozkýval i ten balíček vedle mě.