Rozhlédla se po místnosti, kde měla strávit minimálně další tři roky. Když si pronajímala místnost v jednom z bytů v centru města, nevěděla, že v dalším pokoji bude už někdo nastěhovaný. Asi by tam měla zajít a seznámit se se sousedkami. Teda, podle obsahu koupelnových poliček to na sousedky vypadalo.
Nervózně přešlápla a vydala se k oknu. Majitel bytu tady nechal pověsit dlouhé těžké závěsy, které dokázaly utlumit zvuky přicházející z ulice. Stará okna, která nemohl kvůli původní architektuře domu vyměnit, totiž moc hluku neutlumila. Ale to jí nevadilo. Závěsy byly v červené barvě, kterou tolik milovala. Nervózně shlédla dolů na ulici. Venku pršelo. Z nebe padaly jen takové drobounké kapičky, které udržovaly silnici nepřetržitě vlhkou. Tohle počasí milovala. Vyjadřovalo její melancholickou povahu.
Tak moc se jí nechtělo klepat na vedlejší dveře a někomu se představovat. Nesnáší to. Jenže zítra to bude ještě horší, musí si zvyknout.
Zhluboka se nadechla, přešla ke dveřím a jala se vrhnout do víru poznávání nových tváří.
