„Ale slečno, vám tady chybí zapsaný jeden doplňkový předmět, co musíte splnit.", jízlivě se na mě usmála holka u zápisu. To si snad myslí, že jsem úplně pitomá? Doufala jsem, že se to dá nějak obejít. Ani jeden doplňkovej předmět se mi nelíbil, tvůrčí psaní k tanci nepotřebuju a filmovou kritiku taky ne. A dramaťák? Pche. Jediná věc, při který se dokážu NEovládat, je tanec. Nikdy mi nešlo vystoupit vědomě ze svý komfortní zóny, tak to s tím hraním tak žhavě nevidím.
„Opravdu to nejde nijak obejít? Vždyť ani jeden předmět nesouvisí nějak přímo s mým zaměřením..."
„Bohužel, jeden si zapsat musíte. A jak tak koukám, psaní i kritika se vám kryje s povinnými předměty. Ale základy herectví snad zvládnete, ne? Co když budete chtít hrát v muzikálu? Tančit sice umíte, když tu jste, ale to nestačí!", pořád mluvila a mluvila a její úsměv byl čím dál tím víc jízlivější. Mám sto chutí jí ublížit a přinutit ji se dívat.
„Dobře, tak mi ho tam zapište, jde to?"
Samozřejmě, že to šlo. A zase s jízlivým úsměvem. Achjo, jsem tu ani ne 15 minut a už trpím. A to se dnešní ráno ohromně povedlo. Mia měla snídaňový záchvat a udělala výborný lívance, tak jsem se po ranním běhu hezky nacpala. Takže na bytě to nebude zas tak strašný, jak jsem si myslela. Jen ta škola mě děsí. Snad na tom herectví Miu nepotkám. Jsou to základy, tam by už být neměla.
„Sakra! Emmo? Jsi to ty?", zadýchaný hlásek se mi zdál trošku povědomý. „Zapomněla jsem si doma klíče! Půjčíš mi svoje? Musím se připravovat na večerní stand-up. Dneska už nic nemám, musela jsem si jen vyzvednout zadání k závěrečce, tak tam budu až do sedmi. To už se vrátíš, ne? Jo a nelekej se, budeme mít sedánek.", pusa jí jela a zářivý úsměv se jí ze rtů neztrácel ani v chodbě plné lidí, co se jí nejspíš snažili zabít ušlapáním. Povzdechla jsem si, vytáhla klíč a vtiskla jsem jí ho do ruky. Naštěstí věděla, jak mi usnadnit cestu do ateliéru herectví, které jsem jako jediný dneska musela povinně absolvovat. Zbytek hodin byl zrušen z důvodu postupových zkoušek, prý se dneska starší tanečníci dozví, jestli můžou dále studovat či ne. Je to celkem drsný, na konci semestru mě to čeká taky a trošku se toho bojím. Navíc, musím se psychicky připravit i na zítřejší základní průpravu, protože budeme rozřazeni podle „úrovní dovedností". Celkem mě to děsí, protože pokud nebudu postupovat výš, nemusím se dostat ani k postupovkám.
„Promiň, uhneš nebo tu budeš stát ještě dlouho?", ozvalo se za mnou, když jsem se zadumaně zastavila před dveřmi inkriminovaného ateliéru.
„Ne, jen se mi moc nechce dovnitř."
„Oh, I see. Doplňkovej předmět?" Kluk je evidentně odjinud nebo rád používá anglický fráze. Oh. So. Annoying. Protáhl se kolem mě a se zazubením zasedl poslední volnou židli. Zabijte mě, prosím.
„Slečno, no tak pojďte dál. Nebudete přeci hrát pro ostatní studenty na chodbě, i když by to evidentně ocenili." Haha, tady je někdo vtipnej. Nejspíš narážel na známého z chodby, jelikož ten se začal houpat na židli a s mírně zakloněnou hlavou se a mě pořád zubil.
„Promiňte, ale nikde není volná židle, tak nevím co s tím."
„ To nevadí, sedněte si rovnou do prostřed kruhu, klidně do tureckého sedu a rovnou začneme s představováním se. Řekněte jméno, zaměření studia, a koníčky. Ostatní poté budou klást otázky, ale můžete odpovídat jen ano nebo ne. Tak to všichni berte v potaz. A žádné pubertální výlevy!"
Kluk z chodby se na mě vševědoucně podíval, když jsem se s povzdechem přesouvala do středu pozornosti celé třídy a spiklenecky na mě mrkl. On to věděl! Věděl, co přijde a klidně mě v tom nechal!
* * *
Když běhám, všechny pocity mě opustí a já se ženu jen do cíle. Jako cíl beru teplou sprchu, pořádnej kus žvance a kafíčko. Nepřemýšlím nad ničím, jen na moje nohy, co dopadají na zem a na to, jak se moje tělo zahřívá. S běháním jsem nikdy neměla problém, baví mě to a alespoň si udržuji fyzičku a na sále by mě nic nemělo překvapit. Ani zpěv a tanec zároveň, jak to na mě jednou zkusila trenérka doma. Ale muzikál fakt není nic pro mě.
Ještě si vyběhnu schody k bytu a pořádně se opřu do zvonku. Jen ať si to Mia vyžere. Základy herectví úspěšně absolvovala a nic mi neřekla! A doma se mi ještě hezky vysmála. Tohle neodčiní, dokud mi neudělá další lívance!
„To se jako mam uchodit nebo co? To jste nemohli přijít spolu?", nadává mi Mia. Co? Ještě někdo přišel? Vždyť už tak je jich tu v kuchyni milion... a ještě chodí další?
„Promiň, že žiju. Ještě se sem vejdete?", rozhlídnu se po kuchyni, kde jsou všude lidi, hrnečky, papíry a dokonce tu koluje joint.
„Vážně? Tohle je trénink na semináře?", uhodím na Miu s pobaveným výrazem a zvednutým obočím. Chvilku se odpovědi vyhýbá a pak se zase rozjede. Jenže já už jí neposlouchám. U Kafíčka, mého přístroje na přípravu kávy, stojí cizinec z chodby. No do háje! Myslela jsem si, že tam jsou jenom prváci nebo ti, co to mají jako doplněk.
„Musím ti představit Étiena, narodil se v Anglii, ale rodiče pochází odtud. Prý už jste se potkali. Opakuje totiž základy, kvůli pozdějšímu nástupu si musí předměty dodělat..." Mie asi nedochází, že pro mě to setkání nebylo asi moc příjemný. Étien mi podá ruku, obrátí tu mojí hřbetem nahoru a lehce se jí dotkne rty. Našpulí je a chystá se něco říct, ale já už mu vytrhávám ruku, zapomínám na sprchu i na kafe a utíkám před ním.
Vlastně, před všemi herci.
Dneska už podruhé.
