Ahoj, na začátek se chci omluvit všem mým (ne)čtenářům, nějak jsem z toho psaní přes prázdniny vypadla a pak jsem se učila na zkoušky a stěhovala se na kolej a tak. KAŽDOPÁDNĚ, jedna důležitá věc - přejmenovala jsem jednu postavu. Z Jana se stal Étien, díky za pochopení. ;) užijte si čtení.
<3 <3 <3
„Takže vám sestavu ještě jednou ukážeme, zavoláme vás podle abecedy a vy nám ukážete, co ve vás je!"
Tak je to tady. Den rozřazování. Ještě, že to není balet, jinak bych to mohla zabalit.
Zrovna jde na řadu první skupina A-G, když se za mnou objeví Mia se svými nohsledy. Co tu dělají, sakra?!
„Jdeme Tě podpořit, holka! Po tvých mukách zažitých na herectví se jdeme podívat na to, co ti skutečně jde...", dodal uštěpačně Étien.
„No tak to dík. Nemůžu bejt nervóznější a teď mi ještě stojíte za zadkem vy..."
Jenže to už trenérka volá další skupinu. Tu, co začíná od H, kterým začíná i mé příjmení. No, tak to mě potěš. Ještě se otáčím na Miu, křečovitě svírá pěsti a podpůrně se zubí. Ohavnost. Kdyby mě přišla podpořit jenom ona, neřeknu nic. Ale že sem přitáhne úplně všechny svoje kamarády... divím se, že je trenérka ještě nevyhodila. Vždyť je jich 8!
No, spouští se hudba... 6... 7... 8... A já už jen tančím. (Pro představu si pusťte přiložené video, Emma je slečna vpředu, trochu delší blond vlasy)
„Týýý jo, to bylo hustý! Jako bys to ani nebyla ty!", křičí Mia.
„Slečno, klid nebo vás vyhodím! Ti, co odtančili, si můžou skočit na jídlo a uvidíme se až na odpolední dvouhodinovce. Dozvíte se výsledky a hned se pustíme do první chorošky!"
No, super. Ta ženská mě dost děsí! Je do toho tolik zapálená! První choreografie se děsím, ale taky se na ní těším! Fajn, teď si skočím na oběd a kafe, něco si přečtu a konečně nebudu muset poslouchat divadelní monology z vedlejšího pokoje, koupelny nebo kuchyně.
„Hele, Mo, když si nestihla tu Miinu „vanvůmenšou", nechceš jít dnes s náma na recitační večer?", ptá se mě jeden z mnoha kluků, kterými se Mia obklopuje.
„Jakžes' mi to řekl? Mo?", co to je, sakra?!
„Jo, no, je to kratší... A šetří to čas... a čas jsou peníze..."
„Aha. No dobře, půjdu. Ale jen pod jednou podmínkou! Necháte mě až do večera o samotě. Od teď!"
„Počkej! Ty s námi nejdeš na oběd?", kvíkne Mia.
„Ne, chci mít chvíli klid. Odpočinout si před tím dvouhodinovým tréninkem. Ta ženská mě totiž fakt děsí."
Takže mě dramaťáčci konečně pustí a s hlaholem jim vlastním odejdou do univerzitní jídelny.
..............................................................................................................................
Sedím ve školní kavárničce, zalezlá v rohu a usrkávám kávu z roztomilého hrníčku. Celou dobu přemýšlím o tom večeru, na který mě pozval Étien. Těším se, až uvidím Miu recitovat vlastní básně, zajímá mě, jestli jí pusa jede při recitaci tolik, jako při normálním mluvení.
Miluji básně. Mám doma krásné vydání Francouzské poezie nové doby od Čapka. Některé z nich znám dokonce nazpaměť, jak je čtu pořád dokola.
