Mladá a zaslepená já dlouho přehlížela.
Na svět jak na krásnou pohádku nahlížela.
Obloha bez mráčků kde komíny nekouří.
To vše byl jen naivní klid před bouří.
Léta, já dlouhé roky neviděla.
Dekády já o sobě nic nevěděla.
Teprve až když potemnělo nebe.
Já poprvé skutečně spatřila sama sebe.
Já uzřela kdo doopravdy jsem,
Z nebe spadla nohama pevně na zem.
Vystřízlivěla a přestala hloupě snít.
Nejsem ani z půlky tou, kterou jsem chtěla být.
Úzkost a nejistota stali se mou milenkou.
Jsem zklamání, uvězněná s touto myšlenkou.
Nedokážu, já své nejbližší zklamu.
Bez šance že ženou jakou mám být se stanu.
Je listopad a již padá sníh.
Zima dává mým démonům touhu žít.
Jsem v křeči a ve věčném stresu.
Co když své břímě dál už neunesu?
