Cirkus (ne)štěstí

1. Představení U Edinburghu

10... 9... 8... 7...

6... 5... 4...

3... 2... 1...

0

Show začíná.

Hudba začala hrát, obecenstvo se utišilo a opona se roztáhla. V čele za Belle jsme vypochodovali do manéže. I když tohle dělám už dlouho, cítím se, jako by to bylo poprvé. všechna ta oslepující světla, tolik lidí, co sem přišli. Ta nervozita proudící v mém těle je téměř paralyzující. Buší mi srdce a hůř se mi dýchá. Najednou mi můj kostým připadá těsný, a je mi horko. Ale i přes to vše se dál usmívám. Nesmím dát najevo, jak je pro mne tohle těžké. Ukloním se na obě strany, jako všichni přede mnou. Jdeme na to. Hudba graduje a my se rozprostřeli po celé manéži. Každý začal svou sestavu pohybů které jsou pro něj charakteristické. Všichni dělají co mohou, aby bylo představení perfektní. Je to jako na minovém poli, Jen malinký krok vedle a může z toho být nenapravitelná chyba. Musím to vydržet. Ještě chvíli a jdu zpět za závěsy. Doufám že vše půjde podle plánu.

Nějak takhle mi Jasper včera popisoval jak se cítí, když vystupuje v uvádějícím čísle. kdo ví jestli se takhle cítí i právě teď. Já to vše zažívám trochu jinak. Koně musí být už před vystoupením připraveni. Jen pro jistotu, abych pak nemusela spěchat. Jsem jediná kdo v té tobě přelétává mezi ovládáním světel a provazem od opony. Už jsem si na to zvykla. Vše musí být přesně načasované, protože je to první číslo které tu uvidí a musíme udělat dobrý první dojem. Kdyby se něco pokazilo, asi se rovnou mohu se všemi rozloučit. Ale ačkoliv je tohle všechno hodně stresující, jedno plus by se našlo. Při představení musí být v zákulisí klid, takže na mne nemůže strýc křičet, jinak bude vše slyšet. Alespoň mám chvíli klid. Jediná věc co musím udělat, je vyhnout se potížím a nemotat se ostatním pod nohy.

Po úvodu přišla řada na Everwoodsovy, Edgara, Cornelii a pak Zacharyho.

Z hlediště se sem tam ozvalo překvapené zalapání po dechu nebo smích. obecenstvo si očividně užívalo Zacharyho představení. Snad vše proběhne podle plánu. Kdyby se teď něco pokazilo.... ani na to nechci pomyslet. Někdo mi poklepal na rameno. Byl to John. "radši bys měla dávat pozor na světla než na Zacharyho. On ví co dělá." Jakmile to dořekl, všimla jsem si že se jedno světlo nebezpečně kinklá. Rychle jsem k němu doběhla, a právě když jsem ho chytila, uvolnil se provaz přidržující ho ke kovové konstrukci pod stanem. Ihned jsem ho převázala a ujistila se, že je teď pevně uchyceno.

Dál představení pokračovalo bez potíží.

Když končilo závěrečné číslo, a světla se už měnit nemusela, šla jsem koním sundat postroje. Jakmile jsem ale šáhla na první přezku, přiběhla ke mě Cornelie, za kterou se nemotorně kolébal jeden z lachtanů. "Chtějí přídavek! Rychle!" vykřikla.

Konečně.

Nadešel můj čas. Po tak dlouhé době to bylo pro mě něco jako požehnání.

Rychle jsem otevřela ohradu a pokynula koním směrem do manéže. Všichni vyběhli včele za vůdčím hřebcem Atlasem, já se zatím ve spěchu vzhlédla v zrcadle, a naskočila jsem na Houdiniho, který běžel poslední. Když jsem projížděla okolo Everwoodsových, ukazovali mi zdvižené palce. Usmála jsem se na ně, a pobídla svého koně. Těsně před tím, než první kůň vjel do manéže, mávla jsem na Johna, aby pustil hudbu.

Vjela jsem do manéže a přimhouřila oči, aby si zvykly na všechno to světlo. Seskočila jsem a postavila se doprostřed. Uklonila jsem se a začala ukazovat koním známá gesta. Piruety, vzpínání, skákání, poskakování a jiné triky které jsem je učila měsíce teď vypadaly lehce a přirozeně. Prvky z voltiže které jsem do vystoupení zakomponovala mi vyšly perfektně a koně vypadali šťastně. Poslední trik a potom přišla poklona. Koně se seřadili po obvodu manéže směrem k divákům a všichni najednou jsme se poklonili.

Když jsem pokukovala po tleskajících divácích, bylo všechno naprosto stejné jako vždy.

Všichni měli oči jen pro koně před nimi.

Ostatní z cirkusu přišli do manéže také, postavili se okolo mne a poklonili se. Koně se sami naposledy vzepjali a začali odbíhat. Když mě míjel poslední, vyskočila jsem na něj a nechala se odvézt až zpátky do ohrady za stanem. Sesedla jsem, odstrojila, vyhřebelcovala, odměnila a nakrmila koně. Při tom jsem sledovala jak všichni návštěvníci odcházejí v obvyklých skupinách. Rodinky, Páry, lidé co přišli sami, skupinky žáků a nakonec Zacharyho nové fanynky. Ty se pak ještě rozhlížely až si mne všimly. S chichotáním ke mě přiběhli a jedna z nich mi poklepala na rameno. "Promiňte, nevíte kde bysme mohli najít toho žongléra co vystupoval jako čtvrtý? Ten hezký s černýmy vlasy?" zeptala se. Tohle byla obvyklá rutina. Zachary své fanynky vždy po vystoupení obšťastňuje, a zvyšuje tak pravděpodobnost toho že přijdou znovu, což znamená více peněz do naší pokladny a tím pádem snesitelnější náladu strýčka.

"Hned pro něj skočím." řekla jsem s falešným úsměvem.

Vlezla jsem zpět do stanu a řekla Zacharymu o dívkách venku. Šel se mnou zpět k ohradě a dál jsem už mohla jen pozorovat jak jim lichotí a fotí se s nimi. Do ruky mě strčil jeden z koní. Byla to Fleur. Nejmladší klisnička z mého malého stáda. Stejně jako její druhové byla celá bílá (tedy až na malý šedý flíček na hlavě). Pohladila jsem ji po krku a podrbala ji za ušima. Pak jsem přes všechny na noc přehodila deky a zamkla ohradu.

Uvnitř stanu už všichni spali. Tedy až na Jaspera který si oblékal kabát se záměrem opět vyrazit za zábavou. Asi si našel lepší věci na práci než spánek. Usmál se, pohladil mě po vlasech a opustil stan. Když vycházel, minul se s Zacharym, který už jen vyčerpaně mžoural. "Nikdy bys neuvěřila jak moc energie z tebe vysaje parta školaček. jsou snad na baterky nebo co." řekl a prošel stanem směrem k maringotce Mayersů. Cestou stále něco mumlal, ale rozumět mu nebylo. Převlékla jsem se do svého obyčejného oblečení a odlíčila se. Protože je postelí málo, a dneska přišla řada na mě, lehla jsem si do sena u stěny stanu. Zavřela jsem oči a nechala se unášet klidným spánkem.