Cirkus (ne)štěstí

4. Výčitky A Příběhy

Brýlatá dívka se na představení neukázala. Po improvizovaném úvodním čísle jsem vylezla na konstrukci ka světlům a prohlížela publikum. Nikde jsem ji ale nezahlédla. Nepřekvapilo mne to. Lidé jako ona odmítají uznat existenci čehokoliv, co by nevyhovovalo jejich názoru.

Zrovna vystupoval Edgar. Na prstech jsem odpočítala kolik vystoupení ještě zbývá než přijdu na řadu já.
7
Jeden prst jsem opět složila. Jasper nevystupuje. Už jen 6.

Slezla jsem od světel a prošla za koňmi. Šest vystoupení je víc než dost času na to abych se ujistila že všechny postroje jsou správně utáhnuté.

Akorát jsem dotahovala řemen u posledního koně když začínalo číslo Belle. Dokázala jsem si dost dobře představit jak se tváří. Zase určitě dělá ten nesnesitený úsměv a cupitá si po svém provázku.

Moje práce ale není ji kritizovat.

Otevřela jsem ohradu a odvedla prvního koně. Ostatní ho postupně následovali. 

John již čekal u přehrávače. Když se zhaslo a Belle proběhla do zákulisí, nastal můj čas již potřetí.

**********

Světla zhasla, potlesk utichl a my se ve tmě proplížili zpět do zákulisí. Když se opět rozsvítilo, lidé se začali zvedat, obracejíc se k východu. Já s koňmi zamířila k ohradě, a zopakovala jsem každovečerní rutinu odstrojení a nakrmení.
Oddechla jsem si. Další den je za mnou. Konečně jsem si mohla sednout a číst.
Číst, ale kde je moje kniha? Rychle jsem prohledala celý stan. Každou kupku sena a každou polici, ale marně. Moje kniha tu nebyla. Zato jsem měla dost plakátů, abych si z nich udělala flotilu skládaných parníků.
Ohnula jsem se a postupně je začala sbírat.
"Hledáš něco?" ozvalo se za mnou. Ten hlas bych poznala kdekoliv. Cornelie.
"Vlastně ani ne. Netrap se tím," prohodila jsem.
Cornelie přišla blíž. "Co to máš?" Sebrala jeden plakát ze země a rychle si přečetla nový dodatek. Povzdechla si a zmuchlala ho.
"Pojď se mnou. A vem je s sebou," řekla. Nasledovala jsem ji do jedné z maringotek.

Bylo to útulné místo. Plné vzpomínek na staré časy. Tohle bylo území Cornelie. Bedlivě si ho hlídala. Bůh pomáhej tomu kdo by vkročil dovnitř nepozván. V tomhle ohledu mi cornelie vždy připomínala šelmy které ji vídám krotit.
"Sedni si, něco ti povím," řekla a sama se posadila na postel. Sedla jsem si k ní.
Natáhla ruku pod postel a odhalila kožený kufr. Nebyl moc velký, ale kůže kteraá se na rozích drolila a kovové detaily, které již přišly o svůj lesk odkazovaly na stáří, které se má brát s úctou.
Cornelie ho otevřela a odtáhla červenou látku, jenž chránila obsah kufru.
Kdyby tenhle kufr našel strýc, ihned by ho spálil. Byl plný starých plakátů, lístků a jiných předmětů, které připomínaly doby, kdy Cirkus Modrého Půlměsíce náležel Parishům.
Cornelie vytáhla první plakát. Byl na něm mladík na černém koni, obklopen slony a tygry. Nápis, který stál ve zlatém písmu byl už zašlý, a k přečtení toho moc nebylo. Bylo mi ale jasné kdo na koni sedí.
"To je tvůj otec, tak před patnácti lety," ukázala Cornelie na mladíka na koni.
"Víš proč Nigel nikdy nezměnil název cirkusu?"

zavrtěla jsem hlavou.

"Protože i když to nikdy nepřizná, bylo to jméno které lidé znali. Jméno, které se kdysi vždy vázalo ke slovům 'Parishovi koně'. Drezury tvého otce a dědečků byly známé po celém světě, hlavně proto, že vždy vystupovali bez bičů. Pouze koně a Parish. To, co s nimi dělali se zdálo nemožné. Proto jsem se i přidala k tvému otci. Chtěla jsem být součástí legendy. Naučil mne jak cvičit zvířata bezbolestně, něco, co bylo v mém předešlém cirkusu nemyslitelné.

Měsíc po mě přišel Nigel. Tehdy mne ani nenapadlo co by se mohlo stát. Tehdy i s dětmi utíkal přžed manřelkou, protože prohrál soud o opatrovnictví a nedokázal se přenést přes fakt, že by tatínkova holčička nebyla s tatínkem. Tvůj otec ho samozřejmě přijal. Nikdy nikoho neodmítl. Tedy alespoň co si pamatuji. Vždy říkal že se práce najde. Když ale nakonec odešel nadobro, a Nigel se dostal do popředí, hodil jakoukoliv tradici modrého půlměsíce za hlavu. Belle byla hlavní atrakcí a koně byli degradováni na tažné. říkal že je to krok kupředu, ale když lidé, kteří se přišli podívat na známé Parishovi koně odešli s prázdnou, cirkus upadal. Lidé odešli, rozpočet se zmenšil a lidé začali zapomínat. Pomalu ale jistě, plamen Parishovské tradice uhasl společně s tvou matkou," řekla a shcovala plakát zpět do kufříku.

"vlastně chci říct, že lidé málokdy vědí o čem mluví. A myslím, že co se týče nás to platí dvojnásobně. Takže když zase uvidíš něco takového, vzpomeň si, že uvnitř tebe přežívá tradice delší než jakýkoliv špatně mířený argument. Že umíš věci, které si ostatní neumí představit. Nezapomínej, že týraní zvířat je pod tímhle stanem nemyslitelné a že používáš techniku, kterou tví předci nazívali  "Cukr a bič, kdy každý tréning začíná zlomením biče ještě před vstupem do manéže." Slib mi to. Slib mi že nezapomeneš kdo jsi. I kdybys měla snést padesát ran, slib mi, že vždy budeš Parish," řekla a chytla mne za ruce.

V jejích očích se zrcadlilo cosi neobjeveného. Možná prosba, snad vzpomínka. A i přes to, že jsem v jejích očích na chvilku zahlédla odraz svého otce, jehož vzpomínku ve mně uchovávala namísto sebe, souhlasila jsem.

"Přísahám."