Cirkus (ne)štěstí

3. Obvinění

"Co si myslíš, že vůbec děláš?!" zahulákala dívka s brýlemi. "To mluvíš na mne?" Ujistila jsem se. "No ano! Kdo jiný tu týrá koně?" Nevěděla jsem co říct. Já a týrat koně? "Co tím myslíš?" "Přesně to, co říkám! Na koni už jezdím rok a poznám, když je kůň nespokojený!" Její tón byl nebezpečně podobný strýcovu. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Svým koním bych nikdy neublížila. Výhled na dívku mi náhle zakryla Jasperova červená vesta. "O co tu jde?" Zeptal se chladně Jasper. "O porušování základních práv zvířat!" Vyřkikla dívka. Než ale mohla pokračovat, Jasper ji přerušil. "Smím se zeptat kde? O koně je dobře postaráno, jsou klidní a odstrojení. Podíváme-li se z blízka," řekl a přiblížil se ke koním. "Nejsou tu žádné stopy po úderech, či hladovění," řekl a pohladil Fleur za ušima. Tolik toho nenamluvil už hodně dlouho. "A pokud se chceme šťourat v maličkostech, vetarinární prohlídkou prošli před měsícem. Proto se ptám, kde?"
Dívka zbrunátněla. "Tam na jevišti-" "Říká se v manéži," "To je fuk! Koně tam byli nespokojení! Nutíte je dělat něco, co nechtějí!" Jasper se lehce usmál. "Na koni jezdíš už rok, že? Není to sice dlouho, ale snad si uvědomuješ, jaká je etiketa na závodech." Dívka se jen nechápavě dívala. "Všichni diváci musí být především ticho, aby koně neplašili. Před obecenstvem které toto pravidlo respektuje, není žádný problém vystupovat. Ale před bandou děcek, které sem přišly jen místo učení, je škoda marnit čas. Chceš-li posluž si, sedni si dnes večer zpět do hlediště. Uvidíš, že při přijatelných podmínkách není žádný problém," Jasper svůj výklad dokončil pokynutím směrem do stanu a malou poklonou. Pak mne vzal okolo ramen a odvedl z jejího dohledu.

"Díky," řekla jsem. Jasper se natáhl pro kbelíky a špachtle na žvýkačky. "Není za co," odpověděl, a jeden z kbelíků mi podal. "Dneska jsi nějaký upovídaný," řekla jsem když jsem kýbl převzala. "A ty zas nějak namodralá," řekl, a ukázal na modřinu na mém předloktí. "Podíval ses v poslední době do zrcadla?" Odsekla jsem. "Proč? Určitě vypadám líp než ty," řekl a prohrábl si vlasy jak to dělává Zachary. Prudce jsem zastavila. "Ven s tím," řekla jsem pevně. "A s čím jako?" Zastavil také "Vždycky hrozně mluvíš, když tě něco trápí. Dneska jsi toho řekl víc, než co od tebe slyším celé měsíce," stála jsem si za svým. "Tobě nikdy nic neunikne, že?" Opět se rozešel. Chytla jsem ho za bolavé rameno, nyní záměrně. Bolestně se ode mě odtáhl. "Fajn, ale až pod lavičkami."

"Tak to vyklop," řekla jsem, když jsem i se špachtlí zajela pod první lavičku. "Nechci abys to dělala," řekl z pod lavičky nade mnou. "Buď trochu konkrétnější. Dělám spoustu blbostí," docházela mi trpělivost.
"Už se nikdy nestav Nigelovi do cesty," zesílil Jasper z ničeho nic hlas. "A nechat ho rozmáznout ti mozek o zem? Nikdy."

Jasper opět umlkl. Tentokrát to bylo ale jiné. Bylo to jakoby vůbec neexistoval. Párkrát jsem se ho snažila oslovit, ale neodpovídal. Tehdy jsem ale netušila jak dlouho to potrvá.

Odpoledne jsem měla chvíli čas, a tak jsem vyrazila do města. I s tím málem peněz, které někdy vyškemrám od Cornelie jsem si byla schopna na tržišti koupit knihu od jednoho starého pána. Číst umím, ale tohle bylo poprvé co jsem v rukách držela svou vlastní knihu.
Nemohla jsem se dočkat až ji začnu číst, a tak jsem se do ní ponořila už po cestě zpátky.
Byla to zvláštní kniha plná krátkých příběhů. O dívce co ovládala vítr, O chlapci který si zahrával s démony, O osmi bratrech kteří udělali ze zvířat lidi.
Nemohla jsem přestat. Musela jsem vědět jak bude příběh pokračovat. Tak zoufale jsem potřebovala vidět slova na další straně, v dalším odstavci a další větě, že jsem o lampě předemnou zjistila až příliš pozdě.

Kniha mi vypadla z ruky a spadla na silnici. Vrhla jsem se po ní, div mi ruku nepřejelo projíždějící auto. Stránky byly trochu zašpiněné, ale příběh v nich byl v pořádku. Oddechla jsem si.
Pak ve mě ale hrklo. Oči mi totiž padly na lampu. Byl na ní plakát, který jsem před pár dny vyvěsila. Pod textem, kde byl většinou prázdný prostor ale nyní stál načmáraný nápis:

DNES NA PROGRAMU:
- týrání zvýřat
- tupá drezůra

Ani do očí bijící hrubka neodvedla mou pozornost od celkového sdělení. Rychle jsem plakát strhla a rozběhla se domů. Strhala jsem všechny plakáty po cestě, protože na všech bylo stejné sdělení, i se stejnou hrubkou.

Doběhla jsem do stanu s brekem. Nezbývalo moc času do večerního představení a všichni stáli před zrcadly a nasazovali si masky, které jim tahle práce předurčila. Masky lidí, kteří jsou šťastní, kteří obveselují ostatní lidi, protože jim to vlastně jde nejlíp.

Zhroutila jsem se do kupky sena, v rukou jsem stále svírala plakáty. Zmuchlaný křídový papír pod mýma rukama byl vlhký od slz, přidaný nápis se pomalu rozpíjel.
"Kde jsi byla celou tu dobu?! Za chvíli vystupuješ!" ohnal se po mě John.
"C-co?"
"Pokud sis nevšimla, Jasper na jedno oko nevidí. Nemůže být ani v úvodním čísle, takže ho zaskočíš, jasné?" vysvětlil a podal mi ruku aby mě zvedl. V tom si všiml plakátů v mých rukách.
"Co je to?" zeptal se a jeden mi vytrhl. Jeho oči bleskově přelétly přes plakát.
"Johne, já-"
"Teď na to není čas," řekl a zmuchlal papír v ruce, "teď máme trochu jiné starosti."
Pomohl mi na nohy. Měl pravdu. Teď bylo hlavní představení. Shodila jsem ze sebe Jasperův kabát, který jsem si jako obvykle do města půjčila a běžela k zrcadlům.
Po chvíli bylo vše připravené. Skočila jsem dozádu pro Atlase a vyrazila k manéži.
Když jsem těsně před začátkem vyskočila Atlasovi na hřbet, mé oči se setkaly s těmi Jasperovými. Nebo alespoň s jedním z nich. To druhé ss skrývalo pod fialovým monoklem.
Jeho pohled se těžko rozeznával. Prázdný, ale srdceryvně vyčítavý. Snad i prosebný, či omluvný, ale jinak byl Jasper strnulý.
Pak roztáhl oponu která nás dělila od manéže pomocí provazu v zákulisí. Začala hrát hudba a s tím začalo i představení. Jemnou pobídkou jsem Atlase poslala do středu manéže.

Show začíná.