FACE TO FACE | BL shortstory

Chapter 1

Já: Mám to udělat?

Ari: ...co?

Já: Mám jí to vážně říct?

Ari: jak to cítíš. chceš?

Já: Ptám se, protože netuším, chytráku.

Ari: měl bys, pokud si vážně myslíš, že to psychicky dáš a nezhroutíš se poté, co tě odmítne. má přítele. už dva roky. Miley není zrovna snadný úlovek. co třeba já? o mě bys zájem neměl? rozhodně se nechám ukecat snáz.

Pobaveně jsem se zachechtal do polštáře a zatřepal hlavou nad jeho nemožností. Nechápu, kde bral tohle své ego, ale koketoval nějak moc sebevědomě.

Já: Rozhodně. Ale moc nepomáháš. Řeším tu krizi, tak si z toho nedělej srandu. Myslím to vážně. Vím, že má kluka; vím, že mám u ní šanci nulovou, ale vyčítal bych si, kdybych jí to nikdy neřekl.

Ari: tak máš vyřešeno – řekni to. není co dál koumat! a zas tak k zahození nejsi, hm?

Já: Tobě se to lehce říká.

Ari: ale to ne! tady se někdo urazil!

Já: hmpf

Ari: *smích* uznáváš, že nejsem k zahození? řekl bych, že jsem docela kus. nejsem přeci jen lepší partie, než Miley? pohledný, chytrý, budu vydělávat velký prachy... co víc si přát?

Já: Chlap k tomu.

Ari: no ták! pochybuju, že ti to tak moc vadí.

Já: Miley je první.

Ari: první láska! *hořící srdce*

Já: Jup.

Ari: hej, rád bych ti nějak dodal odvahy, ale musím padat. jdi do toho – zvládneš to. půjčím ti své rameno na utření šušní a slz *mrk*

Já: Budeš tam?

Ari: ano

S povzdechem jsem odhodil mobil někam na postel a s dalším povzdechem se převalil na záda, abych mohl zírat na popraskaný strop. Byl jsem tak rád, že na školních kolejích nemám spolubydlícího, protože tenhle rok byl lichý počet pronajímatelů. S lidmi jsem to moc neuměl. Nikdy. Bylo tu jen pár lidí z mé domoviny, ale ti studovali jinde, takže přes školní dny jsem byl odkázán na distanční komunikaci.

A pak tu byl Ari. Zničehonic mě požádal o přátelství, přestože jsem měl na všech sociálních sítích soukromé účty, takže by mě o přátelství nemusel žádat někdo neznámý, ale stalo se. Trochu jsem se bál, že to bude úchyl, ale nezněl tak. Už si píšeme přes rok, a stal se z něj jeden z nejbližších lidí v mém okolí, přestože jsem neznal jeho identitu. On očividně tu moji ano. Když mi řekl, že chodí na stejnou školu, zděsil jsem se – co když všechna má tajemství vykecá?

Ale nestalo se. Naštěstí.

Ari totiž očividně měl více tajemství než já sám. Bylo nemožné přijít na to, kdo to je. Psal, že se občas potkáváme. Jenže těch lidí ve škole je několik stovek. Očividně je někým z té více oblíbené vrstvy, jenže takových lidí je taky hodně a nenapadá mě nikdo, kdo by byl milý natolik, aby se začal bavit s někým jako jsem já. Aby si ze mě dělal srandu? Ne, na to zněl moc upřímně.

Promnul jsem si kořen nosu a vydrápal se z postele, abych si šel do blízké samoobsluhy nakoupit instantní nudle na večeři. Zítra mě čeká další dlouhý školní den. A ještě týden do maškarního plesu. Připadal jsem si trochu jako v pohádce Popelka, akorát převráceně. Ubohý, umouněný kluk, se jde vyznat překrásné oblíbené dívce, u které má minimální šanci na úspěch, ale již dva roky ji zdály obdivuje. Tak jsem pitomec? Je to marný! Ani Ari mi nevěří. Rozhodně nelže o tom, co si myslí a na rovinu mi říkal, ať to udělám a nabídne mi kapesníček, až budu mít zlomené srdce, jako by tomu nedával žádnou šanci.

Nechápu ho.

A sebe taky ne.

Měl bych se nad tím přestat zamýšlet a raději se jít učit na testy, a pak spát, což jsem po večeři také vykonal. A nezapomněl samozřejmě pozdravit všechny své pavoučí přátelé na pokoji, aby i oni měli dobré sny.

Dalšího dne jsem se vzbudil s kruhy pod očima, unavenou a nervózní náladou, ale což. Takhle to bude chodit pořád. Protože jsem neměl na co se těšit. Jsem jen depresivní středoškolák. Jediné, na co se těším, je, až vypadnu ze školy a půjdu na vysokou, kde mě lidi snad nebudou řešit jako tady. Že jsem špinavej buzerant, a přesto jsem nikdy s kluky nebyl a ani to o sobě neřekl. Protože jsem buzerant nebyl. A neměl jsem to, jak zjistit – kromě Miley se mi ještě nikdo nikdy nelíbil. Myslím. Kde vůbec na tyhle pomluvy přišli?

Hromadnou dopravou mi to do školy zabralo jen chvíli díky tomu, že koleje nebyly daleko. Na školním dvoře se to hemžilo lidmi a parkujícími auty. Klevetili, smáli se, posmívali. Já tam nikoho neměl.

„Hej, buzerante? Jakej byl víkend? Ošukal ti někdo prdel?" zakřičel někdo poblíž mě. Nemusel jsem se ani dívat na dotyčného. Takhle mluvil pouze jeden. Vlastně dva. Byli to sourozenci – dvojčata k tomu.

Jen jsem zatnul čelist a snažil se ho ignorovat, ale to se ozval znovu.

„Co? Nechceš přiznat pravdu? Jaký to je? Být ve vztahu ženská?"

Ignoruj ho, Tate. Ignoruj.

Otočil jsem se, což byla chyba. Oba sourozenci Allgoodovi se šklebili jako zloba sama. Někteří lidé se po nás poohlédli, ale raději všechny ignorovali. Nikdo se nechtěl zaplést s těmito sourozenci. Jen z principu, že Niall se nebál násilí, ale hlavně protože to byli příbuzní premianta ročníku, který jako jeden z mála dostal stipendium, dostal se na prestižní vysokou a měl taky zazobané rodiče.

„To já nevím – jaký to je, Allgoode?" pozvedl jsem obočí. Kdybych mohl pohledem zabíjet, už bych byl zavřený za dvojitou vraždu. Nialla a jeho sestry, která si to celé pobaveně natáčela. Beztak to hodí na svoji nástěnku s popiskem: „Školní teplouš se snaží znít cool"; či nějaký podobný stupidní název.

Všiml jsem si, jak Niallovi problesklo očima rozzuření, ale právě v tu chvíli vystoupil z naleštěného retro chevroletu nám známý princ Blake, který všechny a všechno umlkl. Hlavně Nialla, který přestal vnímat moji existenci a poslušně se svou sestrou odskákali ke svému bratranci.

Pitomci.

Někdy jsem byl ale neskutečně rád, za Blakeovo perfektní načasování, kdy mi nevědomky dal prostor pro úprk, čehož jsem okamžitě využil.

Už jen pár měsíců, a tohle všechno budu moct hodit za hlavu.

Už jen týden a vyznám se Miley.

To zvládnu.