FACE TO FACE | BL shortstory

Chapter 5

„Víš, co mi pořád neleze do hlavy? Proč ses mě tolik bál. To mi tak málo věříš nebo co?" zadumal jsem se po cestě k němu domů. Nepotkávali jsme moc lidí, a navíc byla tma, takže jsem se ani nestyděl, když mě držel za ruku. Kdyby byl Angel málo sebevědomý a nevinný, asi bych měl pocit, že se držím z ruku s děckem, které vedu ze školy domů. Vtipná představa. Angel byl přerostlé děcko, které mě však drželo za ruku, jako by si domů táhlo cenu z mistrovství světa a hrdě ukazovalo světu, jak je skvělé.

Ugh.

„Je mi popravdě ukradený, co si o mě lidi myslí. Ale seriózně není nikdo, s kým se cítím komfortně, nebo s kým bych si mohl pokecat o všem, a když jsem takové pocity začal cítit k úplnému cizinci, najednou jsem zjistil, že se bojím toho, že když se budeme znát osobně, tak zmizí jakákoli závaznost a zbude zas jen povrchní vztah. Takže jsem tě chtěl poznat ‚anonymně', i když to mohlo dát podklad nedůvěřivosti z tvé strany. Nevím. Tak nějak? Některá má jednání jsou dosti iracionální, že sám netuším, proč je dělám," blábolil srozumitelně. Překvapivě.

Ne, on se vždy vyjadřoval tak, že i nepochopitelná, či dokonce nereálná věc zněla jako zcela racionální a logický fakt.

„A navíc jsem chtěl, abys mě poznal ještě předtím, než zjistíš, jaké pomluvy o mě běhají. Předsudky jsou svině."

„Proč jsi nikdy nezastavil Allgoodovi, když ty pomluvy o mně rozšiřovali?" zvedl jsem k němu pohled. Oplatil mi ho. V té tmě měl černé oči. To mi připomíná, že jsem je nikdy neviděl za světla. Jaké má oči? Myslím, že hodně světlé.

„Když jsem je zaslechl poprvé, už bylo pozdě – to zaprvé. A za druhé – není to tak, že bych je nějak mohl změnit. Kdybych něco řekl, leda by začali mlet, že šukáš s Blakem, a že jsi ho svedl a podobně. Jediné, co jsem dokázal, bylo, že jsem prostě přišel? A konec debaty. Tak nějak. A nevypadal jsi dvakrát zdeprimovaně. Vlastně mi přišlo okouzlující, že ses nenechal srazit na kolena. Není to tak, že potřebuješ být ochraňován. Můžu tě utěšit, podat ti pomocnou ruku, když je potřeba, ale kdybych si to převedl do své situace, tak by mi přišlo zbytečný, aby se mě někdo zastával, dokud si nepodřezávám žíly. Chápeš? A vadí ti to, že jsem nic neudělal?"

Líbilo se mi, když mi něco vysvětloval. O sobě. O svém jednání.

Sevřel jsem jeho ruku a usmál se. „Nevadí. Jen mě to zajímá." Kdyby je totiž ignoroval a nezajímal se o to, jak se kvůli nim cítím, asi bych ho opravdu nakopl do jeho vercajku, řekl mu, že je namyšlený kokot a zahladil bych stopy v jezeře.

„A taky jsem trucoval, musím přiznat, protože jsem žárlivej. Takže ty tvoje sladký kecy o Miley byly otravný. Už jen z principu, že je to má spolužačka a spolulaborantka. A že jsem tě měl rád. Víš kolikrát jsem si tě chtěl odchytnout na chodbě a vytlouct ti ji z hlavy tím, že tě budu líbat a otravovat do tý doby, než chytneš Stockholmský syndrom a zamiluješ se do mě?" jeho hlas začal přeskakovat do lehce šíleného. Stejně jako jeho gestikulace volnou rukou. Byl vtipný. A rozhořčený.

Rozesmál jsem se, přestože by mě to mělo spíš děsit. Že mám za kluka psychopata.

Ale mně se líbil.

Takový, jaký je.

Perverzní sociopat.

„Mám tě rád, Angeli. Lepší?" zakřenil jsem se na něj a vlepil mu krátkou pusu. Bylo mi ukradený, jestli nás náhodou někdo uvidí – stejně mě tu nikdo nezná, a i kdyby, tak o mě i tak říkají, že jsem buzna. Proč jim to nepotvrdit?

Zářivě se usmál. „Samozřejmě. A ke všemu mi teď nic nebrání v tom si tě nárokovat kdekoli a kdykoli a před kýmkoli, dokud mě neodhodíš za mé ostudné chování." Sklonil se a taky mi vlípl pusu. A pak další a další a začal být náruživější a všude bylo ticho, takže se jemné mlaskavé zvuky čistě a jasně dostávaly do mých uší. Byl jsem mimo. Obzvlášť, když si mě přitočil k sobě a dal mi francouzáka jak z klišé erotickýho filmu.