FACE TO FACE | BL shortstory

Chapter 3

Jestli jsem si myslel, že chodit do školy s vědomím, jaké pomluvy o mě kolují, je děs, tak nynější pondělí bylo o třiatřicet levelů na stupnici utrpení výš. Pomluvy jsem dokázal částečně ignorovat. S Arim jsme si přes víkend taky jednou napsali, ale o páteční události nepadlo ani slovo. A teď mám jít do školy s tím, že tam někde bude ten člověk, který mi stíral slzy, vyznal se mi a políbil. A líbal mě natolik, abych se domů vrátil s rozmazanou rtěnkou na rtech a lidi v hromadné dopravě na mě civěli jako na idiota.

Zařval jsem do polštáře. Nadávky, skučení – cokoli, abych ventiloval pocity. Ale musel jsem se sebrat. Absenci nechce mít nikdo.

Cesta do školy proběhla překvapivě hladce – dokonce jsem nepotkal ani ta pitomá dvojčata. Místo toho jsem se jen nervózně porozhlížel po studentech mužského pohlaví, zdali nepoznám Ariho. Marně. Nečekaně.

Co však bylo také nečekané, bylo, že mi u skříňky zavibroval mobil s příchozí zprávou.

Ari: dneska ti to sekne

Já: ?

Zmateně jsem zvedl pohled. Studentů tu parazitovalo dost. Až moc, na můj vkus.

Já: Stalkere, kde jsi?

Jak je možné, že ho nikdy nemůžu najít? Měl by mi pocitově připadat alespoň povědomý, ne? Když si spolu dlouho dopisujeme a před pár dny jsem se dokonce políbili. Tedy. Jednostranně políbili.

Ari: žádný stalker by svoji polohu neprozradil, hm?

Já: haha

Já: Ale je mi z tebe trapně, tak na mě neciv.

Ari: to by byla škoda. aktuálně totiž vypadáš naprosto k sežrání

Frustrovaně jsem zaklapl skříňku a naposledy projel skenerovým pohledem své okolí, ale Ari byl asi mistr špehování kořisti.

Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Když jsem ho popsal takhle, připadalo mi to vtipné.

Ari: něco vtipného?

Já: Jo. Nechceš se sejít?

Pět vteřin. Deset. Začal jsem se slepě prodírat davem k učebně.

Ari: ...fajn. stíháš na třetí hodinu? v tom opuštěným „děsivým" parku?

Já: Chystáš se na vraždu? Chytám husinu.

Ari: možná jen na kanibalismus

Já: Kecale.

Ari: <3

Já: Radši půjdu poprosit chemiky, aby mi udělali pepřák na úchyly.

Ari: můžeš – protože JÁ jsem taky chemik. namíchám afrodiziakum ze ženšenu a pavouků.

Já: Pako. A...Pavouci? To fakt funguje?

Ari: k neuvěření, že v historii ano. chceš vyzkoušet?

Já: Chci si chránit svoji cudnost.

Ari: neuchráníš. mně neodoláš.

Já: haha

Ari: sarkasmus ti nepomůže – oba víme, že mám pravdu.

Na to jsem mu už neodepsal. Jako bych snad i tím říkal, že má pravdu.

Zapnul jsem tichý režim a raději mobil schoval, abych mu neměl potřebu psát. Protože bych pak mohl skončit převařeným mozkem. Nikdy mi nedošlo, jak moc mě rád Ari škádlí. Když jsem ho v pátek poprvé viděl, připadal mi vražedně okouzlující a honosný. A přes zprávy vždy zněl chytře a praštěně zároveň. Připadal mi jako takový upištěný blázen. Dokud jsem ho neslyšel mluvit. Protože když mluvil, i to jeho škádlení nabralo úplně jiné rozměry a vyvolávalo úplně jiné pocity. Nyní jsem znal jeho hlas – tyhle jeho dobíravé zprávy mě nutily rudnout až někam na zadek.