Čuměli jsme na sebe s nechápavým výrazem asi 5 minut jak naprostý idioti a já si ani nevšimla, že Dean zastavil na kraji silnice. ,,Vy, ehm, jaký máte příjmení?“ Zeptala jsem se, když jsem se začínala vzpamatovávat. Doprdele dneska jsem mimo nějak často. Nu což, měla jsem bouračku. Je to oprávněný. ,,Winchester“ řekl jenom Sam. ,,A co ty?“ Zeptal se. ,,Bianchi“ řekla jsem a opřela se zády o sedačku. ,, Počkej počkej. Bianchi, jako ten Luca Bianchi?“ Ptal se Dean a já jenom přikývla se slovy ,,Jo, to byl můj táta.“ A pak jsem se zarazila. ,, Jak vy o něm víte?“ zeptala jsem se. ,, Táta o něm psal ve svém deníku. Prý ho potkal před lety, když v Seattlu lovil upíry.“ Přikývla jsem. ,,Váš táta byl John Winchester?“ odpovědí mi bylo přikývnutí obou z bratrů. ,,Takže když si to shrneme. Vy jste Winchesterovi, když byli naši tátové lovci, tak je téměř jasný, že my jsme taky. Takže… Jste lovci?“ Ukončila jsem své shrnutí situace otázkou a upřela na ty dva svůj pohled. ,,Jo. A ty asi taky.“ Vymáčkl ze sebe Sam a já přikývla. ,,Tak a teď, když už to máme vyřešený, jedem na to jídlo ne?“
Sedíme v nějakým malým bistru v nejbližším městečku a právě jsme si objednali jídlo. Obsluhuje nás nějakej slizkej číšník co si asi myslí, že mě dostane do postele. Neustále se na mě usmívá, mrká a já mám chuť mu vrazit. Po chvíli přede mnou a Deanem přistály talíře s burgerem a hranolkama a před Samem salát s kuřecím. Huh? Proč by sis dával salát, když je v nabídce cheeseburger? No, nechala jsem to být a chtěla se pustit do jídla, když jsem si všimla lístečku. Arghh, telefonní číslo se slovy napiš? Jako vážně? Nic víc ohranýho tam neměl? Kus papíru jsem roztrhla napůl, zmuchlala, hodila do květináče za sebou a dala si záležet, aby to ten číšník co byl slizkej jak měňavec, dobře viděl. Najednou Dean dostal záchvat smíchu. Pozvedla jsem na něj obočí a on mezi smíchem jen kývnul hlavou směr číšník. Otočila jsem se tam a začala se tlemit taky. Doprdele. Byl úplně rudej vzteky a vypadal, že mu za chvilku praskne ta žíla, co mu vystoupla na čele. Po chvilce jsem to nechala být a konečně se pustila do jídla.
Když jsme dojedli, zaplatili jsme a vydali se pryč z podniku. Už jsem byla skoro u dveří, když jsem ucítila něčí ruku, jak mi mačká zadek. Tak a dost. Rychle jsem chytla tu ruku, otočila se, zkroutila jí dotyčnému za zády a pak jsem ho nakopnutím do zad, poslala směr pod stolem. Víte, kdo to byl? No jistě, že ten číšník. Aniž bych se na něj podívala, vyšla jsem ven, kde už čekali pochechtávající se Dean a mračící se Sam. ,,Bylo to nutný?“ optal se vyšší z bratrů. ,,No to si teda piš, že bylo.“ Nahodila jsem poker face a vydala se směrem k autu. ,,Ta holka se mi líbí.“ Zaslechla jsem ještě za sebou, ale už to neřešila a nastoupila.
,,Už mi teda řeknete, co se stalo před tou bouračkou?“ zeptala jsem se a čekala na odpověď, která se dostavila téměř okamžitě od Deana. ,,Jeli jsme zrovna z Illinois, kde jsme řešili křižovatkovýho démona. No a najednou se na zadních sedadlech zjevil Crowley, ani nepozdravil a přenesl nás tam, kde jsme se srazili. Netuším proč.“ „Takže Crowley si zase hraje jo?“ ušklíbla jsem se a protočila očima. ,,Sice pěkný, že se baví, ale fakt to muselo odnést zrovna moje auto? Vám říkám, že až toho kripla dostanu pod ruce tak- AAA DOPRDELE! CO TY JSEŠ ZAČ“ nedořekla jsem ani původní větu a začala řvát druhou. Velde mě se totiž objevil jakýsi muž v béžovém kabátu. Neměla jsem u sebe žádnou zbraň, takže jsem na nej jenom civěla a doufala, že mi bratři pomůžou. Ale oni nic. Dál jsme v klidu jeli a po chvíli Sam promluvil. ,,Chiaro, to je Castiel. Je to anděl. Buď v klidu, nic ti neudělá. Je to, ehm, kámoš?“ na konci se trochu zarazil, ale já se zarazila ještě víc. ,,Anděl? No hezky pěkně. Asi přehodnotim můj názor na víru v Boha. Existuje vůbec bůh?“ tak nějak jsem si mluvila napůl pro ně, napůl pro sebe. ,,Ano, bůh existuje. Tedy, teď už jsme o něm dlouhou dobu neslyšeli, ale ano. Existuje“ řekl najednou Castiel a já na něj přesunula svůj pohled. Noo dobře. Anděl. Hustý. Překvápko. ,, Takže Casi, jak to jde v nebi? Super že se taky ukážeš.“ Pronesl Dean a kouknul se ve zpětném zrcátku na anděla vedla mě. ,,Ano, volal jsi. V nebi je to pořád tak nějak stejné. Poměrně chaos. Co jste vůbec potřebovali?“ ptal se Castiel a Dean se pustil do vyprávění o tom, co se stalo s Crowleym a zakončil to slovy ,,no a já se chci zeptat, jestli toho kreténa nemůžeš najít, abych mohl pomstít svoje auto.“ ,,A já to svoje. Chudák malej, krásnej, rozbitej.“ Řekla jsem zase já a podívala se smutně na Case. Sam jenom protočil oči a spustil. ,,Vážně jsou vaše největší starost pitomý auta? Ta málem umře, po nás jde půlka pekla, ale oni řeší auta.“ ,, Pitomý auta?!“ vykřikli jsme s Deanen naštvaně. ,,Je to jedna z mála věcí, co mi po tátovi zbyla a já se jí nevzdám!“ ,,Skoro nic jinýho mi nezbylo. Není to jenom pitomý auto doprdele!“ křičeli jsme přes sebe já a Dean. Cas se radši mezitím vypařil a Sam se nejspíš pokoušel splynout se sedačkou. Dobře mu tak, nemá mlejt kraviny.
Cestou zpátky k domu, kde jsem se probrala, jsme se ještě zastavili pro nějaký náhradní díly na obě auta a řekli si, že zbytek by se mohl dát najít na vrakovišti. Jo, ten dům je uprostřed vrakoviště, kterýho jsem si nejdřív ani nevšimla. Jo, byla jsem prostě mimo. Nechte mě být. Prej tam žije nějakej Bobby, kterej teď něco řeší v jiným státě, takže je pryč. Když jsme měli věci na auta, stavili jsme se ještě v obchodě s oblečením, ať mám co na sebe a v nějaký malý večerce pro pivo a cidery.
---
Toto vznikalo při hodinách literatury, matiky a psychologie. Hezké počteníčko přeji
ČTEŠ
FAMILY CURSE // SPN
Fanfiction,,Bolí mě hlava jak po tom, co jsem prochlastala týden ve Vegas, nevim kde jsem, nevim kdo jsi, ale to teď není to podstatný. Chci vědět jenom jednu věc. Kde je moje auto?" Jo, to bylo to první, co jsem řekla, když jsem se probrala dámy a pánové.
