Srdce Gondoru

5

Obhlídka kolem tábořiště nebo sesbírání pár kusů dřeva na oheň byla dobrá záminka. Potřeboval pryč. Potřeboval klid. Aspoň chvíli klidu. Aspoň trocha ticha. I když to nebylo skutečné ticho. Pořád slyšel hobity i dohadování Legolase a Gimliho, ale alespoň už mu hlava netřeštila bolestí. Teď už jen tupě tepala.

Čím dál ho kroky vedly od tábořiště, tím lépe se mu dýchalo. Tím lehčeji mu bylo.

Ještě před okamžikem se musel držet, aby se nerozkřičel. S každým nádechem chladného vzduchu se to zdálo bláhovější. Proč by na ně křičel? Trocha smíchu prospěje každému.

Zastavil se u spadlého stromu a na zkoušku se opřel o jednu z větví trčících do vzduchu. Se zapraštěním praskla. Starý a suchý. To bude hořet dobře.

Netrvalo dlouho a u nohou měl hromadu nalámaných suchých větví. A i když toho bylo dost, nemohl se přimět se hned vrátit.

Byli přátelé. Přesto, některé večery na něj byly zkrátka... až až.

Sedl si na kmen a jen zíral na to zpropadené dřevo.

Přirostli mu k srdci. Hobiti. Měli v sobě něco, co bylo... dobré. Radost ze života. Naději. Víru, že všechno bude dobré.

Jak to dokázali?

Byly dny, kdy se jimi nechal okouzlit. Kdy si dovolil se smát a vtipkovat.

A pak ho dostihla skutečnost. Bojovali s časem a snažili se o nemožné.

Bylo to marné.

„Provedlo ti to dřevo něco?"

Aragornův hlas byl tichý a lehce drsný. Vzhlédl a podíval se na něj. Ani ho nepřekvapilo, že ho vidí. Zdálo se, že Aragorn vždy věděl, kde každý člen družiny byl a co potřeboval.

„Přemýšlím, jestli ho je dost."

Aragornovi zacukal koutek. „Možná bychom měli ještě jednu větev přidat. Pro jistotu." Nečekal na odpověď a jednu ulomil z místa kousek od Boromira. Rychlými pohyby ji zlámal, přidal na kupu a pak si na právě odvětvené místo sedl. Přeměřil si ji. „Hmm... Dejme tomu chvíli."

Uchechtl se. „Chvíle jistě pomůže."

Aragorn se pousmál a podíval se na něj. „Co tě tíží?"

Zavrtěl hlavou.

„Jsme na dlouhé cestě, příteli. Každého něco tíží."

„Co tíží tebe?"

Aragorn si povzdechl a zamračil se na hromadu větví. „Hobiti nejsou stavění na cestu horami."

„Udržíme je v teple."

Přikývl. „Nic jiného nám nezbývá."

Nezdálo se mu ale, že by hobiti byli jedinou Aragornovou starostí. „A to je jediné, co tě tíží?"

„Ne. Ani zdaleka. Ale teď je to to nejdůležitější."

Tomu rozuměl. Jeden problém za druhým, postupně, jak přicházeli.

Aragorn se na něj díval, jako by čekal odpověď.

Nemůže mu říct o svých pochybách. Nemůže mu říct, jak je jejich výprava beznadějná.

Zamyšleně se podíval před sebe. „Každé dítě dostává na zimní slunovrat rozinkový chléb. Je třeba se domluvit s pekaři v Minas Tirith, nejpozději na podzimní rovnodennost, kolik chlebů napečou. Aby každé dítě dostalo chléb, je třeba přidělit jednotlivé čtvrti členům gardy, kteří chléb roznesou. Je dobré upéct alespoň o tři kopy více. Tak se dostane i na siroty a žebráky. Členové gardy mají za úkol zjistit, kolik dětí bez střechy nad hlavou v jejich čtvrti je. Rozinkový chléb jich vytáhne na světlo víc, než by člověk věřil. Je těžké je přesvědčit, aby šly do sirotčince, ale každý sirotčinec od nás dostává peníze, aby nakrmili a ošatili každého, kdo přijde. V pokladně na to máme vyhrazené zlato." Nebyl si jistý, jestli si jeho otec vzpomene. Faramir ale jistě nezklame. Bylo důležité objednat a zaplatit rozinkový chléb včas. Mnohé děti se na svůj chléb těšily každý rok.

Váha na rameni ho přiměla vzhlédnout. Když se ale na Aragorna překvapeně podíval, ten ho jen stiskl pevněji. „Staral jsi se o Gondor dobře."

Ne dost dobře.

„Je dobré tajně kontrolovat sirotčince. Jestli se k dětem chovají správně."

Aragorn s vážností přikývl. „Až budeme v Minas Tirith, sám mi to ukážeš."

Je toho tolik, co mu ještě potřebuje říct. Faramir ho jistě zvládne zastoupit, kdyby se nevrátil. Kolik z nich se vrátí domů? I kdyby to byl jen Aragorn s Frodem, stála by ta oběť za to? Jistě ano... A Faramir jistě Aragornovi ukáže každé zákoutí, představí mu stráže i členy rady. Ale bylo toho tolik, co s bratrem a otcem mezi bitvami se skřety měli na starost. Vážně by nechtěl, aby se v tom zmatku zapomnělo na jejich tradici rozinkového chleba. Nemohl riskovat, že se bez něj zapomene na něco takového. Znamenalo to příliš.

„Příteli?"

Pousmál se. „Jistě. Ano. Ukážu... Rád."

Jestli budou mít úspěch. Jestli zvítězí... všechno mu ukáže. Bude mu stát po boku a pomůže mu poznat takový Gondor, jaký si Boromir zamiloval. Aragorn bude dobrý král. Ale pravda byla, že k tomu Boromira nepotřebuje. Faramir se toho úkolu zhostí stejně dobře.

Byl unavený.

Bojoval celý život.

Představa, že předá Gondor právoplatnému králi a že bude mír, se zdála... neskutečná. Jako sen bláhového muže.

Aragorn se usmál. „Čekají nás dobré časy. Až Frodo zničí prsten, Gondor opět rozkvete."

Jeho oči měly opět ten neoblomný, a přece mírný pohled.

Těžko se snášel ale ještě hůř přerušoval. Polkl a jen přitakal.

Ruka z ramene sjela na předloktí. Aragorn ho stiskl a přitakal s ním. Pořád se na něj díval. „Měj naději," zašeptal téměř neslyšně.

Vlna horka ho polila. Srdce se mu rozbušilo a v uších slyšel, jak mu hučí krev. Naději? Naději?! Co mu on říká o naději?! Jak se opova-

Ve chvíli, kdy se mu chtěl vytrhnout, se Aragornův pohled změnil. Najednou byl plný smutku a bolesti. Leskl se slzami. Boromir uhranutě sledoval, jak se přelévají a volně tečou Aragornovi po tvářích.

„Měj. Naději." Aragorn ta slova zopakoval pevně, než stiskl rty a trhaně a dlouze se nadechl nosem.

Vlna horka nezmizela stejně rychle, jako se objevila. Ale postupně ho opouštěla. S každým Aragornovým nádechem, s každým jeho mrknutím, bylo všechno... lepší.

Bylo to to nejzvláštnější, co kdy Boromir zažil. Ale najednou, při pohledu na Aragornovu už opět klidnou tvář, měl pocit, že je to možné. Na tvářích se leskly světlé brázdy po slzách ale jeho výraz byl naprosto pokojný.

Pomalu zvedl ruku, a když před ní Aragorn neucukl, setřel jejich stopy palcem.

„Naději," řekl Boromir tiše.

Aragorn mu jen stiskl předloktí.