Evie
Když jsem se vzbudila byla ještě noc. Moc se mi spát nechtělo, tak mě napadlo napsat Martinovi. Je to fakt fajn kámoš i když ho znám ani ne den. Odepsal skoro ihned.
Psali jsme si asi čtyři hodiny o všem možným. Vím o něm skoro všechno.
Ráno jsem byla úplně vyšťavená a rozlámaná. Nevím proč, ale celou noc jsem ležela na knížce a ani nevím, kde se tu vzala. Uvědomila jsem si, že jedu dneska domů. Vik by měl přijet před obědem, protože jindy nemá čas. Prý už to domluvil s doktorem.
„Evie jsme tady." Vešel Viktor a dva další lidi. Jediný, co dokážu popsat, tak je to, že jednoho tak trochu znám a toho druhýho absolutně neznám. Fakt netuším, kdo to je. „Ahoj, hele můžeš mi říct, co tu dělá Petr a ten druhej borec? Já myslela, že máš přijít jen ty." Zmateně jsem na něho prohlédla. „Počkej. Ty znáš Petra? Jako tohohle Petra?" Ukázal na blonďáka a kouknul na mě.
„No...ehm..... Jo. Ale hlavně od vidění. Jeho kámoš chodí s Oliv. Spíš mě zajímá, jak ho ty znáš? To jako taky zpívá, nebo co?"
„Známe se přes Calina." Řekli oba naráz. Jen jsem přikývla a dál nic neříkala.
Když jsem byla pryč z nemocnice u Oliv doma, tak jsem nemohla uvěřit, co se za posledních pár dní stalo. Došla jsem si pro počítač a začala si hledat nějakou brigádu a byt. Nechci tady být mé nejlepší kamarádce na obtíž.
Když jsem půl hodiny nemohla nic najít, tak jsem se rozhodla si připravit věci na zítra do školy. Potřebovala jsem omluvenku na čtyři dny, takže jsem si ji napsala a podepsala. Podle Oliv si zítra se školou zkusíme psychotesty. Zajímá mě, co mi vyjde, protože po tom, co se dělo u mě doma, by mě mohli rovnou odvézt na psychiatrii. Ne, teď přehráním. Ani nevím co si tam mám vzít. Rozhodně nějakej sešit a propisku. Jo to stačí, na zbytek prostě jebu.
Po třech dílech Helluva Boss, se rozhodnu napsat Martinovi, jestli neví o nějakým místě, kde jsou nejlevnější byty. A taky jestli neví o nějakým mekáči, kde by mě vzali na noční. Je mi jedno že nebudu skoro spát, ale hlavně, že budu mít peníze. Sice mám našetřených asi padesát tisíc, ale to je málo. Vystačilo by mi to sotva na měsíc což je málo. Dost málo. Když mi cinknul mobil, tak jsem málem spadla z postele. Koukla jsem, kdo mi napsal a zjistila jsem, že je to Marťas. „Mam takovynapad. Budebto faktvskvely,peotoze prosge mam napadnzavsexhny prachy." Huh? Co mu jebe? Aaa já zapomněla. On má vlastně nakouslý jablko, takže nepoužívá vůbec autokorekci. To je lobotom. Ale pořád nevím, co tím chtěl autor říci. Zkusím mu zavolat. Zvedl to skoro hned.
„Hele můžeš mi prosím tě říct, co si to kurva psal v tý zprávě? Asi nerozumím řeči tvého kmene borče." Řeknu mu místo pozdravu. Lehce se zasměje. „ Takže za prvý, bys mě příště mohla pozdravit. A za druhý, jsem psal, že mám skvělej nápad. Nechápu, co se ti nezdá na mém psaní jako." Řekne 'uraženě'.
„Hmmm, že dřív než to rozluštim, tak se Xumprecht vdá." „Eh kdo je Xumprecht?" Jo tak. Já zapomněla, že není se mnou ve třídě. „Můj spolužák. Je to jen jeho přezdívka. Normálně se jmenuje Nathan. Je z Tennessee, ale přestěhoval se kvůli škole do Česka. Teda v Americe má svůj koupený dům, ale netráví tam tolik času." Oznámím mu. „Jo takhle. A k tomu mému nápadu. Teoreticky by jsi mohla být u mě. Mám volnej pokoj, takže by to nebyl problém."
„Když já nevím. Nechci ti tam být na obtíž." Řeknu s obavami. „Kdybys byla, tak ti to ani nenabízim, ne?" Asi má pravdu no. „Tak dobře. Ale budu ti platit nájem. Na tom trvám. Řekneš mi kolik platíš a já ti budu dávat půlku." Chvíli zpracovával, co jsem řekla.
„Huh? Umm asi nemám, co na to říct. Jen dodám to, že si zabal věci a za dvě hodiny k tobě přijedu. Jo a můžeš mi poslat adresu, díky." S tím zavěsí a já si držím telefon u ucha a čumím do zdi jako vyvoraná myš. Když mi po asi minutě dojde, co se stalo, tak vstanu a rychle si začnu balit mých šest švestek. Jako víc věcí než do jedny cestovní tašky nemám. Budu si muset něco koupit, protože tři trička a dvoje jeany mi faknt nestačí. Navíc to není ani můj styl. Věc, co miluju, tak je techwear. To je na ženských hot jak plot. Ale jako mohla bych poslat Macovi tu adresu.
O dvě hodiny koukání na spongeboba později
Konečně mám všechno zabalené. Co si budem, trvalo mi to deset minut. Zbytek jsem strávila koukáním na nejmenovaný seriál, pro lidi mého věku, v roce tak 2011. Ale tak nevadí, že. Kdo to zjistí? Nikdo. Bude to takový tajemství.
„Pam, pam, pam, pam, pam, pam pam, pararam, pam pam." Prosím hlavně se neptejte, co mám za vyzvánění na mobilu. Když to zvednu, tak uslyší Martinův hlas.
„Jsem před domem, takže mi pojď otevřít. Pomůžu ti s věcma." Ozve se instantně.
„Nevím jestli máš s čím pomáhat. Reálně mám jednu poloprázdnou cestovní tašku a batoh. Už se obouvám, takže tam budu tak za ani ne půl minuty, papa." Rychle to típnu a vezmu si svoje dodrbaný vansky. Po cestě napíšu zprávu Oliv, že se stěhuju k Macovi a už to neřeším.
„Čauky mňauky." Pozdravim ho. Rozpřáhne ruce a jde mě obejmout. „Ahoj Evie." Pevně mě k sobě přitiskne. Stojíme v objetí asi pět minut, kdy nikdo nic neříká. Když se nastejno odtáhneme, tak se jen usměje.
„Tak pojedeme?" Optá se mě.
„Eh jo jasně, jen si musím skočit asi do Ikei. Teda až uvidím ten pokoj. Takže pokud by to nevadilo, tak si z tebe udělám osobního řidiče, Maci." Nevinně se usměju, zatím co si dávám tašku do auta.
„Jak si mi to řekla? Maci? Tak mi nikdo nikdy neřekl. A jo, budu tvůj osobní řidič, milady. Nastupte si výsosti." Otevřel mi dveře, jako bych fakt byla někdo 'důležitej', což já nejsem. Sedla jsem si na místo spolujezdce a připoutala se.
„Můžem jet? Ke mě to bude trvat tak hodinu, když nebudou kolony, takže si kdyžtak něco pusť." Řekl, když se rozjel. Jen jsem na to zakývala hlavou, že si nic nechci pustit. Ani nevím, co bych pustila. Možná tak Viktora, ale ty písničky, taky moc neznám no. Opřela jsem se o okno a koukala na probíhající Prahu. Je to fakt hezký město.
Asi za hodinu a půl jsme zastavili u nějakýho sídliště. Na navigaci jsem viděla jen to, ze jsme na druhý straně Prahy. Na to, že budu muset do školy dojíždět, tak to tu není tak špatný.
„Tak vystupte si, milady. Jsme tady. Snad ti nevadí, že mám být v úplně nejvyšším patře."
Kouknul na mě mezitím, co jsem vystupovala z auta. Opatrně jsem zavřela dveře, abych to auto nerozbila třeba.
„Já si tě asi vezmu. Ty jsi první osoba na světě, která mi nebouchla dveřma."
Řekl lehce se smíchem a otvíral kufr. Vzala jsem si z něj batoh, ale tašku jsem nestihla, protože mi ji vzal Marťas.
„Dej mi tu tašku."
„Ne nedám. Nebudeš se s ní tahat." Dala jsem ruku k němu. „Naval mi jí, nebo už si nikdy nezašukáš. Můžu ti udělat kastraci zadarmo." Řekla jsem mu sladce. On stuhnul, ale podal mi ji. Tak je hodnej. Rozešel se k jednomu z paneláků a odemknul vchodový dveře. Vyjeli jsme výtahem do šestnáctého patra a došli ke dveřím s číslem 8. Když otevřel dveře, tak jsem byla v udivení, jak hezky zařízený to je.
Uffff další kapitola tady. Snad se vám bude líbit zlatíčka 😘💅
