Martin
Když mi omdlela do náruče, tam jsem absolutně nevěděl, co mám dělat. Posadil jsem ji na zadní sedačku v autě a začal volat záchranku. Na tyhle věci jsem absolutní poleno.
Dispečer mi řekl, ať zkontroluju jestli dýchá. Byl jsem tak ve stresu, že jsem to nedokázal poznat. Rychle jsem běžel do studia a zavolal Viktora nebo jak se ten její brácha jmenuje. Když jsme doběhli k autu, tak jsme mu řekl, že Záchranka naštěstí přijela do pěti minut, což se divím, protože tohle je Praha. Když zastavila tak z ní vystoupili dva záchranáři i s nosítky. Zkontrolovali ji tep a já jsem mezitím řekl druhému záchranáři, co se stalo.
Když ji naložili do záchranky, tak tam s nimi nastoupil i její bratr.
Když sanitka odjela, tak jsem se vrátil do studia a šel nahrát nějakej track. Po asi třech hodinách mě napadlo se jít kouknout jestli je Evie brácha pořád ve studiu. Zajímá mě jestli je v pohodě.
Zaklepal jsem na dveře a jakmile se ozvalo 'dále', tak jsem vstoupil. Pohled mi padl na Viktora.
„Ahoj, hele chci se zeptat jestli je Evie v pohodě?" Zeptal jsem se Viktora.
„Ty sem ani nelez. I když nechtěně, tak jsi ublížil mojí sestře v den, když jsem ji dneska našel. Vypadni." Řekl naštvaně, ale neřval. Což se divím. Sklopil jsem hlavu a odešel. Vyšel jsem z budovy a došel k autu. Odemkl jsem ho, nastartoval a odjel domů.
Evie
„Kde kurva jsem. Aaaaa to je nemocnice ahaa."
Řekla jsem nahlas, když jsem se probrala.
Bylo asi půl desáté ráno, když se ozvalo klepání na dveře. Osoba nečekala ani na vyzvání a prostě vešla. Byl to Martin.
„Ahoj. Chtěl bych se ti hrozně moc omluvit za to, že jsem tě dostal do nemocnice. O tom, že mě tvůj brácha nesnáší, radši ani nebudu mluvit. Eeeh jo a tady jsem ti donesl malou plyšovou vydru a nějaký sedmikrásky z louky. Jsem chudej student, takže na kupování kytek nezbyli peníze." Když se zmínil o kytkách, tak jsem se rozesmála i přes bolest hlavy. Bože asi miluju jeho úsměv.
„Děkuju ti, ale nemusel si mi nic kupovat. A ta vydra je roztomilá." Řeknu, když si vezmi do ruky plyšáka. Vzpomenu si, že jsem měla včera jet k Oliv. Kurva. Rozhlédnh se po pokoji, abych našla mobil. Naštěstí leží na stolku, tak se pro něj natáhnu. Když ho zapnu, tak mám 162 zmeškaných hovorů od Oliv a asi 200 zpráv. Se asi posrala ne. Ale tak zase ji chápu, že se o mě bála. Ihned ji začnu volat. Zvedne to sice napotřetí, ale aspoň to zvedla.
„Evivee. Co se ti kurva stalo. Jak to, že jsi mi neřekla, že jsi našla svého bráchu? A kdo tě vůbec srazil, když jsem to nebyla já?" Vychrlila na mě několik otázek, na který jsem jí v zápětí odpověděla. Oznámila mi, je jsou moje věci u ní doma a až mě pustí z nemocnice, tak mám jet ihned k ní. Po dalším výslechu jsem ji to típla a hluboce se nadechla.
Hodinu po tom, co Martin odešel, tak přišel Viktor a ti dva, co byli ve studiu s ním. Moc si toho jako nepamatuju. Teda aspoň ne ty dva.
„Čau Viktore, Cecile a Nathane." Pozdravila jsem všechny a brácha se rozesmál.
„Tak to se ti fakt povedlo. Takhle zmotat jejich jména. Ještě jednou, jo? Tenhle milej kluk je Calin. A ten potetovanej je Nik."
„Snad si to zapamatuju, teda pokud do mě už nikdo nebude vrážet dveřma." Zasměju se, teda hlavně při vzpomínce na Martina. Dneska mu to slušelo. Miluju jeho styl oblékání. Prostě je hot jak plot.
„Ségra, Evie, halooo. Jsi tu?" Mával mi před obličejem Vik.
„Eh já jsem jen na něco myslela. Promiň. Hele nevíš, kdy mě mají propustit?" Optala jsem se ho. Snad brzo. Musím se vrátit do školy. Už jsem zameškala dost hodin.
„Hele tak my už půjdeme, jo? Zítra pro tebe přijedu a odvezu že k Oliv, jo?"
„Dobře. Tak ahoj." Pozdravila jsem je a když konečně odešli, tak jsem chtěla napsat Martinovi. Až po pár minutách hledání jsem si uvědomila, že nemám jeho číslo. Napíšu tak aspoň Oliv, kdy k ní zítra přijedu. Jo jako sice mě mohla navštívit, ale její přítel si na ni konečně udělal čas. Když se znova ozvalo klepání, tak jsem si myslela, že je to sestřička, ale jakmile z dveří vykoukla Martinova hlava, tak jsem se lehce rozzářila.
„Čau Evie. Já si tu asi nechal klíče od bytu. Ale rád tě znova vidím." Roztomile se usmál a přišel ke mě. „Fakt? Seš si jistej? Protože já si pamatuju, že sis schválně kontroloval, aby ses nemusel vracet." Řeknu a šibalsky se usměju.
„No....vlastně...j-jsem chtěl tvoje číslo, kdybych tě někam chtěl někam pozvat a tak noo.."
„Tady." Podám mu mobil, kde je napsané moje číslo a počkám až si ho opíše. Ihned mi zavolal, abych věděla, že je to jeho číslo. Jsem ráda že s ním budu v kontaktu. Je fakt milej.
„Děkuju Evie. Pokud ti to nebude vadit, tak já už půjdu. Musíš být unavená. Hezky se vyspi."
Rozloučila jsem se s Martinem a po tom co odešel jsem šla spát.
(Před tím, než věděla, co je Evie)
Oliv
Když dojedu k tomu studiu, tak tam nikde není. Zkusím se zeptat vevnitř jestli ji někdo neviděl
Jsem nervózní jak pes. Hrozně se bojím, že ji někdo unesl. Jo možná jsem trochu paranoidní, ale tak kdo by se nebál, že? Dost se klepu stresem.
Nějaký pán mi řekl, že ji viděl, jak vcházela do studia číslo pět. Ihned jsem tam běžela a doufala, že tam je. Když jsem zaklepala, tak jsem počkala na slovo ' dále' a pak jsem vešla dovnitř.
„Nevíte, kde je Evie? Mám ji vyzvednout. Ani mi nezvedá telefon." Pronesla jsem rychle když se na mě kouknul Vik- no kurva. Tohle je studio Viktora Sheena. Teda dělám, jako by to bylo něco extra, ale moc není, no.
„No před chvílí ji odvezla sanitka, protože ji nějakej kokot trefil dveřma do hlavy. ."
• • •
Když jsem jela domů, volala jsem Willymu. Dokázal mě instantně uklidnit. Jen, co jsem přijela domů, tak mě obejmul a dal mi malého plyšáčka. Musel ho koupit kvůli mě. Stáli jsme v objetí asi pět minut než se odtáhnul. Kouknul se mi do očí a jemně mě políbil.
(Jako promiňte, ale tu část co bude po téhle si radši domyslete :DDD)
