Úsměv, pane kapitáne! [POZASTAVENO]

14 - Omluva

Pohled Jirky

Do začátku zápasu s Norskem zbývala hodina a čtvrt a já se místo rozcvičky poflakoval po chodbách. Když jsem někoho potkal, začal jsem rozhazovat rukama a předstírat, že se protahuju. Místo toho jsem vymýšlel, jak to mám vyžehlit s Astrid.

Než jsem na to stačil přijít, potkal jsem ji a Hamase, stáli spolu přede dveřmi kabiny a něčemu se smáli. Opět mě pohltil pocit žárlivosti.

„Kuldo!" mávnul na mě Tomáš.

Neochotně jsem k nim přišel a Hamas mě hned popadl kolem ramen. „Zrovna tady říkám Astrid, že by nás měla sledovat i po mistrovství. Nehrajeme dobře jen tady, co?"

„No jasný," usmála se ironicky, „budete mi tak hrozně chybět, že za váma i přiletím do tý vaší Ameriky."

„Za mnou bys musela do Kanady," opravil ji Hamas.

Jeho poznámku jsem ignoroval. Když jsem si představil, že by za mnou přiletěla do Buffala, rozbušilo se mi srdce. Vidět ji v ochozech, jak mi fandí, jak má na sobě můj dres, jak se ke mně rozeběhne po zápase a můj obličej zahalí její blonďatý vlasy...

„Kulda, žiješ?"

Hamas mi lusknul před obličejem a já se probral ze svýho dumání. Pohlédl jsem na Astrid a spatřil, jak na mě starostlivě hledí. Nemůžu ji nechat si myslet, že jsem na ni naštvanej.

„Hamas, můžeš nás tu nechat?" obrátil jsem se na svého spoluhráče v češtině.

Oba dva zvedli obočí. „Proč?" zeptal se Tomáš.

„Protože se potřebuju omluvit za to, že jsem se na snídani choval jako kretén," sykl jsem a hlavou naznačil, že se má pakovat.

„A co se takhle nejdřív omluvit mně?" řekl a založil ruce na hrudi.

„Dáma má přednost. Padej," zdůraznil jsem poslední slovo.

Hamas omluvně zvedl ruce a odporoučel se do kabiny. Astrid ho sledovala, dokud nezmizel v kabině, a následně se podívala na mě.

„Co to bylo tak tajnýho, že jsem to nemohla slyšet?" zeptala se s uraženým tónem.

„Promiň," hlesl jsem anglicky, „musel jsem ho nějak odehnat. A to v angličtině moc dobře nejde." Když pokývala hlavou, pokračoval jsem. „Ale to není jediný, za co se chci omluvit. Mrzí mě, jak jsem se k tobě ráno choval. Prostě jsem měl blbou náladu."

Astrid chvíli přemýšlela. „Ale nebylo to kvůli tomu zápasu, že ne?"

Zarazil jsem se. „Proč si to myslíš?" dostal jsem ze sebe.

„Ženská intuice," řekla s kamenným výrazem.

Povzdechl jsem si a poškrábal se na zátylku. „Víš, to je složitý," snažil jsem se nějak začít, ale nakonec mi došlo, že se té odpovědi stejně nevyhnu. „Prostě mě naštvalo, jak jsem vás tam včera viděl."

„Nás?" zopakovala.

„Vás, tebe a Tomáše, před tvým pokojem."