Úsměv, pane kapitáne! [POZASTAVENO]

20 - Nechceš na kafe?

Pohled Jirky

Příště ho tím pukem trefím do obličeje, aby se nemohl tak přiblble usmívat.

Stál vedle Astrid a culil se jako měsíček na hnoji. Astrid nevypadala, že by jí jeho přítomnost nějak vadila, takže jsem hádal, že se asi výborně bavili. Jenže to jsem nerad viděl.

„Hamas, máš jít za trenérem," křikl jsem na něj ze vzdálenosti, ze které mě musel už bezpečně slyšet.

„A proč?" opáčil nezaujatě a už to vypadalo, že se s Astrid dá znovu do řeči.

„Myslím to vážně," zvýšil jsem hlas, byť jsem teď byl ještě blíž, „prej si s tebou chce promluvit o nějakým videu či co. Prej nějakej medailonek."

Vlastně jsem ani nelhal. Cestou za nimi mě odchytl trenér a řekl mi, abych někde splašil Tomáše, protože je na něm řada, aby si sedl před kameru a namluvil nějaké věty pro Českou televizi. A jak bylo vidět, tak to zabralo.

„Medailonek, říkáš?" zopakoval po mně a prohrábl si vlasy rukou. „Tak to abych šel. Musíš mě omluvit, krásko."

S těmito slovy se zvedl a prošel kolem mě. Když byl z doslechu, přiblížil jsem se k Astrid natolik, abych si všiml té malé pihy, kterou měla těsně u levého ucha.

„Ten se na to natáčení nějak těší," poznamenala Astrid.

„To jo," uchechtl jsem se, „ten by pro to, aby byl na kameře, udělal všechno."

Astrid se zasmála, ale hned mezi námi vzniklo trapné ticho. Já se houpal na špičkách, zatímco ona usrkávala ze svýho kelímku. Měl jsem trochu podezření, že vím, od koho ten kelímek byl.

„Ještě jednou moc děkuju za ten puk," řekla náhle.

Zamrkal jsem. „To nic není, byl to dárek," odvětil jsem a znovu mě naplnil pocit pýchy.

„Pořád si ale myslím, že bych ti za to měla něco dát," pokrčila rameny.

„Já za to ale nic nechci," namítl jsem, „a navíc, já od tebe dostal tu knížečku s fotkama. Takže na dárky jsme si kvit."

Astrid ale i tak zavrtěla hlavou. „Ne, pořád to není dost, abych ti to mohla nějak splatit," řekla a než jsem stačil opět něco namítnout, dodala: „Napadlo mě, jestli bys nechtěl jít na kafe. Pozvala bych tě, provedla tě po městě. Trochu to tu znám."

Nevěděl jsem, kolik času mi na odpověď zbývá, jelikož mi srdce bušilo tolik, že jsem myslel, že mi každým okamžikem exploduje.

„No," dostal jsem ze sebe, „půjdu moc rád. Ale tys přece na to kafe nechtěla jít s Hamasem." Proč do toho proboha pletu jeho?

Chvíli mlčela, než se rozhodla odpovědět. „U tebe je to jiný," špitla a s těmito slovy kolem mě prošla. I když teď kráčela pryč, zády ke mně, moc dobře jsem si byl vědom toho, že se červenala. A byl jsem si vědom i toho, že stejnou barvu jsem měl ve tvářích i já.