Wolves

~7~

„Jsem rád, že vás takhle zase po dlouhý době vidím," pousmál se vřele Wolf na své přátele: ‚‚Ani nevíte, jak moc mi tohleto chybělo." Od porážky X-ových zápasníků uběhlo již několik let a Wolves se za tu dobu podařilo posílit vliv v celém kraji a také poměrně zbohatnout. I kvůli tomuto čím dál více ubývalo příležitostí ke společným setkáním, a tak byl Wolf velice rád, že dorazili skutečně všichni – a to včetně Julie, která se do společných aktivit nikdy příliš nezapojovala. Wolf je totiž pozval do Ústí nad Labem do jednoho ze svých podniků, kde přímo on sám spravoval ilegální zápasy na život a na smrt.

„Tak asi můžem jít, je to pár ulic odsud," mávl na ně Wolf a zbytek ho následoval. Zastavili se před budovou jakéhosi baru na rohu ulice, který na první dojem působil poněkud všedně. Jakmile ale Wolf rozevřel dveře baru, do kterého vstoupil se svými přáteli, šlo poznat, že jde o vydělávající podnik. V prostředku hlavní místnosti stála osmihranná klec na zápasy, okolo které se již pohybovali nějací zápasníci. Wolfa se zbytkem přivítal šum převážně mužských hlasů a smrad cigaretového kouře. Všichni přítomní náhle ztichli a otočili se směrem ke vchodu, kde stáli příchozí Wolves. Někteří je pozdravili kývnutím, někteří slovně, ale nikdo z nich neměl příliš chuť se s nimi dát do řeči. Vypadalo to, že do baru Wolf pozval pouze významné osobnosti zločineckého podsvětí a mafiány z blízkého okolí území Wolves, se kterými udržoval nějaký obchodní styk. Takto to ale koneckonců vypadalo pokaždé, když Wolf pořádal nějakou takovouto akci.

„No, tak běžte třeba k támhletomu volnýmu stolku," naznačil svému doprovodu Wolf: „Za chvilku by vám měli donýst něco k pití." „A kam jdeš ty?" zeptal se Šimon odcházejícího Wolfa, který měl s něčím zřejmě naspěch. Ten se na moment zastavil: „Musím ještě dovyřešit něco organizačního, ale za chvilku jsem u vás!" „A kdyžtak mi taky něco vemte!" zavolal na ně, než zmizel za roh betonového sloupku. Šimon jen kývl směrem k Wolfovi a obrátil se ke zbytku. „Myslíte, že si sem Wolf zase dosadil toho svýho zápasníka jako posledně? Vypadal docela nadějně," podíval se směrem ke kleci. „Myslíš toho Rajchla? Je to možný, no. Jak posledně pomalu zabil toho posledního, tak jsem viděla, že Wolfa docela zaujal," pousmála se Monika. „Vidíš? Támhle stojí," ukázala na barové sezení napravo od klece, kde postával holohlavý mladík s tetováním můry na šíji. Od rozhovoru je ale vyrušil netrpělivě vyhlížející barman s dotazem, co si dají k pití. Každý z nich tedy řekl své a Šimon ještě dodal: „Ještě třeba skořicovou whisky, to bude pro Wolfa." Barman pro sebe cosi otráveně zamumlal a po chvíli odešel.

„Příjemnej chlap," poznamenal ironicky Ota. „Upřímně se mu ani nedivím... Vědět, že celý odpoledne budu takhle lítat od stolu ke stolu bez zastavení," pousmála se smířlivě Veronika: „Kór, když máš hosty... jako jsme my a máš pocit, že si nemůžeš dovolit cokoliv posrat." „To nic ale nemění na tom, že by se ke svejm zákazníkům mohl chovat trochu líp," prohodil Marek. Zbytek jen pobaveně poslouchal rozhovor svých přátel a sem tam také něco prohodili, ale jakmile zpozorovali blížícího se barmana s tácem plným skleniček, tak zmlkli. „Tady nesu to pití," pokusil se o zdvořilejší chování vůči hlavním představitelům Wolves. Šlo na něm poznat, že buďto zaslechl jejich rozhovor, nebo ho za tu chvilku stihl někdo pokárat přímo. Najednou se začal pokoušet o tu téměř vtíravou úslužnost, co je tak typická pro číšníky. Celý stůl s postupně rozdělovanými skleničkami kývnutím poděkoval. „Kdybyste něco potřebovali, stačí mávnout. A vše je samozřejmě na účet podniku," řekl naučeně a neutrálně, jako kdyby neměl sebemenší tušení, s kým vlastně mluví. Před odchodem se dokonce pokusil o úsměv, který mu byl některými z Wolves oplacen. „Si myslím," pousmála se Adriana, když pozorovala jeho odchod. Její poznámka pobavila Alžbětu s Markem a zanedlouho se celý stůl opět ponořil do rozhovoru o přítomných zápasnících.