New fifth year | Harry Potter CZ

1. Kapitola - A oba se tak ocitli ve tmě

S dost tvrdým nárazem dopadla na zem. Vzduch byl kolem naplněný zemitou vůní a vlhkostí. Bolest, kterou pocítila v pravé noze, nebyla vůbec příjemná. Naopak, do nohy jí vystřelovala dost pichlavá bolest.

Vedle ní se ozvalo mužské rychlé oddechování, když i její společník padl k zemi. "U Merlinovy brady," zaklel tiše. "Jste v pořádku? Vidím, že jste zraněná." 

Podívala se na profesora, když pochopila, že otázka patřila jí. "Možná jen trochu," odvětila a pozvedla ke staršímu muži oči, když vstal. Rozhodně to nebyla ta jednoduchá cesta, kterou si myslela že bude. 

Kouzelník sáhl do hábitu a vytáhl z něj malou lahvičku se zelenou tekutinou uvnitř. Tekutina trošku probleskovala. "Tady máte. Léčivý lektvar, hned Vás postaví na nohy."  

Morgana si lahvičku od profesora vzala a otevřela ji. Přičichla si k ní. Lektvar voněl trochu jako máta. Přiložila hrdlo lahvičky ke rtům a jediným lokem ji vyprázdnila. Ihned pocítila slabý závan zimy, který se jí rozlezl tělem. Jak zima postupovala, udělalo se jí mnohem lépe, takže se zvedla na nohy a podívala se na profesora. "Co se to stalo?"

"Chudák George..." vydechl profesor Fig a v jeho hlase byl jasně slyšet zármutek. Pak se ale jeho hlas poněkud změnil. "Co tomu drakovi vlezlo do hlavy? Zaútočit na kočár přímo ve vzduchu?! Normální drak by nikdy..."

Podívala se na něj. "Profesore? Kde to jsme?" zajímala se a rozhlédla se kolem sebe. Jeskyně byla velká, vlhká, po zdech ještě tekla voda. 

"To vůbec netuším," odvětil profesor a rozhlédl se kolem. "Zdá se, že ten klíč byl přenášedlem." 

"Přenášedlem?" zopakovala Morgana poněkud nejistě. Ačkoliv sama čarodějkou byla, pořád ji dost věci překvapovalo. 

"Předmětem, které Vás má odnést na jiné místo," vysvětlil profesor a vyšel z jeskyně. Mořský vzduch venku ofoukl jeho vlasy a mořská voda narážela do skal. 

Rozešla se pak za ním. Hned naproti východu z jeskyně uviděla další skálu, která vyrůstala z mořského dna. Skálu, na které se tyčila jakási zřícenina. "Myslíte si, že-" 

"Že nás to přenášedlo mělo přenést tam? Ano, přesně to si myslím," přitakal profesor a doplnil tak její větu. Okamžitě se společně poté rozešli k rozvalinám. Až když přišli blíž, dokázali pořádně popsat, co rozvaliny mohly v minulosti být. ¨

"Vypadá to jako sídlo," vydechla Morgana, přičemž se rozhlédla po rozpadlých zdech a oblouku, který byl pravděpodobně ve své době nad hlavními dveřmi. "Kdo tu tak mohl žít?" 

"To nevím," přiznal profesor a rozhlédl se taktéž. "Ale očividně měli rádi soukromí, jelikož jsme někde na Skotské vysočině." 

Chtěla profesorovi odpovědět. Sice nevěděla, co by mu řekla, ale zaujalo ji něco úplně jiného. Odněkud se totiž ozývalo slabé hučení, které však nemohlo patřit jakékoliv živé bytosti. Rozhlédla se kolem, aby našla původ toho zvuku. Jenže v dohledné vzdálenosti nic neviděla, proto se rozhodla za zvukem jít. Prošla kolem další zbourané zdi a dostala se za rozvaliny. Tam nalezla další zříceninu, která mohla být dříve altánem. Odtud vycházelo ono nepřirozené hučení. "Pane profesore?" 

"Našla jste něco?" ozval se jeho hlas a dusavé rychlé kroky prozradily, že profesor spěchá hned za ní. 

"Slyšíte to také?" zeptala se ho a otočila se k němu. Doufala, že v tom není sama. 

Podíval se na ni a slabě nakrčil obočí. "O čem to mluvíte, slečno? Pokud tedy nemyslíte zpěv ptáků nebo zvuk narážející vody do skal." 

Zavrtěla hlavou. "Ne. Je to jako slabé hučení," odvětila a rozhlédla se. Poté vyšla k oblouku, který, oproti ostatním zříceninám, vypadal zcela neporušeně. Vlastně vypadal jako nový, ačkoliv pochybovala že by byl. Musel tu už být určitě nějakou dobu. Natáhla k oblouku ruku. Nepředpokládala, že se něco stane. Ovšem opak byl pravou. 

Stěna za obloukem se proměnila z kamenné na zrcadlovou. V zrcadle se však neodrážel odraz obou kouzelníků, ovšem odraz dlouhé tmavé chodby se stolkem na konci. Po stranách stály hořící svícny, které tvořily uličku vedoucí ke stolku. 

Morgana natáhla ruku, jakoby se snažila do chodby dostat. Jakým překvapením bylo, když se jí to vážně podařilo a ona prošla dovnitř. Místo mořského vzduchu a ptačího zpěvu ucítila kamennou podlahu pod nohama a naprosté ticho kolem. Ihned se otočila na profesora, zda jde taky. 

"U Merlinových vousů," vydechl starý muž a rozhlédl se po chodbě. "My jsme...u Gringottových." 

Pozvedla obočí. "Kde že?" 

"Kouzelnická banka," odvětil profesor a vyšel společně s mladou čarodějkou ke stolku, kde seděl skřet se špičatýma ušima. Nemohl být vyšší než pětileté dítě. Profesor si odkašlal, aby upoutal skřetovu pozornost. 

Skřet se na oba podíval a v očích mu svitlo. "Do trezoru dvanáct, že?" poznamenal skřípavým hlasem. "Máte klíč?" 

"Klíč?" optal se Fig a chvíli na skřeta nechápavě zahlížel. Když mu Morgana ukázala na klíč v jeho ruce, pochopil a hned skřetovi klíč podal. "Tady." 

Skřet si klíč převzal a pozorně si ho prohlédl. "Hmmm," zamručel si pod vousy a seskočil z vysoké židle na zem. "Pojďme tedy." 

Morgana si  s profesorem jen vyměnila pohled. Cesta k trezoru vedla temnými tunely, kterými projeli na speciálně upraveném vozíku. Dokonce projeli i vodopádem, který by z nich smyl jakákoliv maskovací kouzla. Jeli dlouho, cesta jí připadala nekonečná. Jakoby se snažili dostat až k zemskému jádru pomocí tunelů, které tehdy skřeti vyhloubili. 

Náhle vozík prudce zastavil a skřet seskočil z vozíku na podlahu a rozešel se k zabezpečeným dveřím, které byly na druhém konci chody. 

Profesor a jeho svěřenkyně vystoupili z vozíku také a rozešli se hned za skřetem. 

"Trezor číslo dvanáct," pronesl skřet skřípavým hlasem a jediným pohybem, který pravděpodobně měl být ladným, přejel po dveřích, které se následně otevřely. 

Fig vešel dovnitř a rozhlédl se kolem. 

Morgana vešla hned za ním a i ona se rozhlédla. "Co tu má být?" 

"Mohl byste nám, prosím, říct, co by tu-" 

"Instrukce k trezoru číslo dvanáct jsou naprosto jasné. Pustit dovnitř toho, kdo přinese klíč a poté zavřít dveře," skočil mu do řeči skřet a s hlasitým bouchnutím dveře zavřel. 

A oba se tak ocitli ve tmě.