Jen příběh

Nový začátek

Postava ucítila velký skok a v tu ránu se ocitla u dospělé Dáši.
Stála k Postavě zády a hleděla dolů z mostu. Chtěla skočit, ale pak si na most sedla a rozbrečela se.
„Dášo,“ promluvila Postava, i když věděla, že ji neuslyší, „Nech toho. Běž domů.“
Nejdřív se jí Dagmar lekla. Pak se ale rozesmála.
„Co ty tady děláš?“
„Znáš mě?“ podivila se Postava. Že by konečně zjistila kdo je, a proč tu je?
Dívka měla neurčitý výraz.
„Pojď se mnou do bytu, něco ti ukážu.“
„Prosím, jestli chceš něco udělat, nedělej to...“
„A proč? Nikdo se se mnou nebaví. Kéž bych smazala moji minulost,“ mluvila Dáša zatímco šla po cestě k jejímu domu.
„Ale vždyť to nevyřešíš... Prostě se zvedni a žij nový život.“
„Ale já bych chtěla být někdo jiný,“ řekla Dáša, „Protože ani já bych se se sebou nebavila.“
„Ale já s tebou jo. Jsi fajn. Celkem tě chápu... Umíš být i hodná a za ty... Záchvaty nemůžeš... Dělají to jenom nějaký tekutiny v mozku, ne? Ty přece nechceš upoutat pozornost.“
„Dámy první,“ usmála se Dáša a odemčela dveře od jejího bytu.
„Takže cos mi to chtěla ukázat?“ ptala se Postava dychtivě.
Dagmar odešla a za chvíli se vrátila, s malým předmětem v ruce.
Postava si ho převzala a vzápětí poznala, co to je. Bylo to zrcadlo a v něm se odrážel obličej Postavy. Teda vlastně Dáši. Postava je Dáša. To, co viděla, byly její vzpomínky které viděla znova a zjistila, že skákat z mostu teda nechce, protože věděla, že se i přes všechno se má ráda.
Dáša objala tu druhou Dášu a rázem z nic byla jedna. Tahle Dáša byla odhodlaná pokračovat v životě, a bylo jí jedno co přijde, ona to totiž zvládne.