I naděje umírá

1.

Čau, jsem Petr, je mi 22 let, bydlím v Brně a jsem docela známý zpěvák. Mám nejlepšího kamaráda Calina, který je taky zpěvák.

Petrovo pohled:
Teď sedím na nějakým mostě, který je kousek od klubu, kde máme mít s Calinem za hodinu a půl show. Ptáte se proč sedím na mostě? Sám nevím, ale baví mě koukat dolů a přemýšlet. Kolik lidí tadyodsud asi skočilo? Komu se povedlo se tu zabit? Co když to udělám taky? Bude se to brát jako pád nebo jako sebevražda?
Jsem uzavřený v sám sobě a přemýšlím s flaškou vodky v ruce na nějakým zkurvenym mostě. Co když teď opravdu skočím? Změní se něco? Povede se mi to vůbec?
Z mých sebevražedných myšlenek mě probral hlas
,,hej Péťo" nic.
,,Péťo je ti dobře?"
Ucítil jsem objetí okolo ramen a to mě donutilo se otočit. Stál tam Calin.
P(etr): ,,jo je mi dobře, chceš?"
Ukázal jsem na flašku vodky a on se jen usmál a přikývl. Podal jsem mu flašku a on se napil. Poté mi ji vrátil zpátky a já se zas koukal dolů. Zrovna šel nějaký mladý pár, který se ale hádal.
C(alin): ,,na co koukáš?"
P: ,,na tamhlety dva... co myslíš, že se mezi nima stalo?"
C: ,,mmmm....."
Přemýšlel a pak odpověděl: ,,nevím nějaká blbost určitě, víš kdo ten kluk je?"
P: ,,ne nevím, kdo?"
C: ,,vole Martin přeci" (Grey256)
Ajo, já zapoměl, že je tu dnes s námi i Martin. Proč se asi hádají? A kdo to vůbec je?
P: ,,a kdo to je tam s ním?"
C: ,,nevím nějaká ta jeho Anička či jak se jmenuje"
Rozhodl jsem se už nic neodpovídat, jen jsem přikývl a napil se z flašky ve které už moc nezbývalo. Proč to vlastně piju?
Seděl jsem dál na mostě a Calin se ke mně též přidal. Seděli jsme tam oba a ani jeden nic neříkal. Nevadilo mi to, bylo to lepší než kdyby se mě začal vyptávat proč sedim na nějakým mostě. Koukali jsme dolů z mostu a viděli jak se Martin s Aničkou usmířili. Byly roztomilý, ten vztah jim drží už docela dlouho, přeju jim to.
S Calinem jsme tam mohli sedět tak 15 minut, když v tom se za námi objevil Martin.
M(artin): ,,co tu děláte?" Zasmál se a já s Calinem jsme se na něj otočili
P: ,,nic, jen tu sedíme"
Podal jsem mu flašku vodky a on se též napil.
Ani nevím proč tu vodku piju, když mi to vlastně vůbec nechutná..
M: ,,už pojďte dovnitř, za třičtvrtě hodiny hrajete"
C: ,,jo, jasný, my přijdeme za chvilku"
Martin jen přikývl a odešel, my tam ještě zůstali.
C: ,,Petře, nechceš mi už konečně říct co se s tebou deje? Poslední dobou se chováš nějak jinak.. Víc piješ, vůbec nejseš s náma, neskládáš písničky a máš nejméně deset holek na týden." podíval se na mě vážným pohledem.
P: ,,Nic jen prostě nemám náladu a i kdyby se něco dělo tak ti to může být jedno, dejte mi už pokoj všichni dopici, jdu čau"
Nevím ani proč jsem na něj tak vyjel, vždyť za nic nemůže. Možná, že má pravdu, chovám se nějak jinak-divně...
Došel jsem do backu, kde jsem si vzal svůj batoh a šel jsem na záchody. Z batohu jsem vytáhl pytlíček s bílým práškem, jehož obsah jsem následně vysypal na displej mého telefonu. Vzal jsem si trubičku a šňupl jsem to. Pak jsem mobil i trubičku uklidil zpět do batohu a čekal až to konečně začne působit. Mohl jsem čekat tak 10 minut a konečně to začalo působit. Přišlo mi jako kdybych byl v jiném světě. Zdi kolem mě se vlnily a nic mi nepřipadalo reálné.
,,hej brácho jseš tady?" ozval se známý hlas za dveřmi kabinky kde jsem byl.
,,Doprdele Petře jseš tu?" začal otevírat dveře od všech záchodů až narazil na jediné zamčené, kde jsem byl já. ,,Petře jseš tam?" Seděl jsem na zemi a koukal na strop, který byl celý růžový a tak hezky se vlnil.
,,KURVA PETŘE JSEŠ TAM?" začal řvát a já neměl sílu udělat cokoliv jiného než odemknout dveře.
Dál už si pamatuji jen jak mě Calin vzbudil se slovama ať tohle vypiju a za chvíli jdu hrát. Nemám tušení co jsem to vypil, ale udělalo se mi o něco líp. Drogy už přestávali působit. ,,Takže zase zpátky v tomhle zkurveným svete" řekl jsem si pro sebe a už mě zavolali, ať jdu hrát. Vyšel jsem na pódium a hned začal hrát písničku "DTB for life". Zahrál jsem několik písniček a zakončil to písničkou "Maria".
,,SRÁT NA VŠECHNY ZLOMENY SRDCE" zařval jsem a odešel jsem do backu. Docela paradox, že tohle říkám a sám na to neseru.
Chtěl jsem už jít na hotel, ale Calin mě zastavil
C: ,,kam jdeš vole, máme ještě focení"
Protočil jsem oči a hodil sebou o gauč. Chtěl jsem už jít na hotel. Hotel je tak 20 metrů od místa kde jsme měli koncert.
Přesunuli jsme se do nějaké další místnosti, kde se budeme fotit. Přišlo tam spoustu skvělých a pozitivních lidí. Nějaká holčina se tam rozbrečela, tak jsem ji uklidňoval. Je hezké od někoho slyšet, že jste mu zachránili život. Ovšem kdo ho zachrání mně? Nikdo.
Pak tam přišlo ještě spoustu lidí, ale poslední přišla nějaká holčina. Měla tak 175cm, dlouhé blonďaté vlasy, modré oči a byla dost vyhublá. Dala mi nějaký asi dopis, vyfotili jsme se spolu, podepsal jsem se jí a ona odešla. Šel jsem zpátky do backu a podíval se na ten dopis.
Stálo tam:
Ahoj Péťo, jsem Sandra... Vlastně možná už nejsem. Šla jsem na tvůj koncert a tím si splnila svůj sen a teď už to konečně můžu udělat. Nejspíš to udělám hned po tom koncertu nebo v nejbližších dnech. Tvoje hudba mi dlouho zachraňovala život, ale někdy ani hudba nestačí na zachránění života, Držel si mě při životě několik let, ale i tak to teď ukončím. Jedním z důvodů jsou moji rodiče, dalším šikana a ještě spooooustu dalších, ale s tím tě nebudu už dál obtěžovat.
Nejkrásnější místo v Plzni je most u toho klubu, kde jste dneska hráli, taky tam jde udělat ta věc o které tu mluvím.
Promiň jestli jsem otravovala a děkuju za záchranu života ❤️