I naděje umírá

2.

Nevěděl jsem co odpovědět a tak jsem prostě řekl to co jsem v tu chvíli považoval za správné.
P: ,,noo... víš já na tom mostě seděl tak hodinu před tebou a taky jsem přemýšlel jestli už to konečně nechci ukončit. Pak přišel Calin a já to udělat nemohl když tam byl semnou. Pak jsi přišla ty a dala mi ten dopis, přečetl jsem si ho a doufal, že na tom mostě budeš. Přišla jsi mi fajn už na tom vipku. Běžel jsem za tebou a pro moje štěstí si tam byla a dál už to znáš"
řekl jsem a podíval se na ni a ona se ani nehnula. Pořád koukala do zdi.
Už jsem nic neříkal jen jsem seděl a též hleděl do zdi. Kdyby tam někdo přišel, přišlo by jim to asi vtipné, ale mně to v tu chvíli přišlo hrozně hezký, vlastně ani nevím proč.
Byly jsme ticho, mohla to být minuta, deset, dvacet, půl hodiny.. Vlastně ani nevím, s ní ten čas utíkal hrozně rychle. Rozhodl jsem se promluvit až když mi zakřičelo v břiše. ,,nemáš hlad?" řekl jsem a čekal na její odpověď.
,,Nemám, ty jo?" zeptala se.
,,docela jo, asi si objednám pizzu, chceš taky něco?" Zeptal jsem se i přes to, že říkala, že nemá hlad.
,,nechci, děkuju" jen jsem kývl, vzal mobil a objednal si jídlo. Objednal jsem si salamovou pizzu s tím, že jsem doufal, že si dá se mnou. Přeci jen kdo by odmítl salámovou pizzu.
Když mi konečně přinesli jídlo, vzal jsem si ho a šel si sednout zpět vedle Sandry. Furt tam seděla a koukala do zdi. Přišel jsem si blbě, že ji nedokazu ani pomoct.. spíš nevím jak jí pomoct i když bych moc rád.. Ptát se jí proč to chtěla udělat mi nepřišlo jako správná otázka. Nevěděl jsem co říkat, ale to ticho mezi námi nebylo trapné, každý jsme byly ve svých myšlenkách a oba jsme dneska neměli daleko od sebevraždy, ještě k tomu na stejném místě.
Začal jsem jíst svoji pizzu a rukou jsem poukázal na krabici kterou jsem k ní přisunul jako gesto jestli chce.
Zašeptala jen: ,,nechci, děkuju" přikývl jsem a dál se věnoval pizze.
Když už jsem ji nechtěl odhodil jsem krabici na stůl kousek od nás, jelikož se mi nechtělo zvedat. Krabice udělala ránu čehož se Sandruš lekla ,,to byla jen krabice, promiň" pronesl jsem šeptem. Jen kývla a sklopila hlavu, už nekoukala do zdi, ale do země.
S: ,,proč jsi to chtěl udělat?"
Zeptala se z ničeho nic po nějaké době. Její otázka mě malinko zarazila a přemýšlel jsem co odpovědět. Je vůbec dobrý nápad svěřovat se někomu koho znám pár hodin? Z přemýšlení co odpovědět mě opět vytrhla Sandruš.
S: ,,jestli nechceš, nemusíš odpovídat, ale docela by mě to zajímalo, jseš známý, hezký zpěvák, který zachránil už několik životů"
P: ,,nejsem si jistý, že jsem zachránil několik životů a jestli ano, tak jsem za to moc rád, ale mně ho nemá kdo zachraňovat. Nesnáším to tu už od třinácti let, kdy jsem začal mít problémy ve škole a doma. Ve čtrnácti jsem začal chlastat, což se nelíbilo mým rodičům a v šestnácti letech mě fotr vyhodil na ulici, byl bych vlastně bezdomovec, kdyby nebylo mojí babičky. Nastěhoval jsem se k ní a bydlel s ní až do devatenácti let. V devatenácti jsem se postavil na vlastní nohy a teď jsem bohužel stále tady..... Proč jsi to chtěla udělat ty?"
Zeptal jsem se nejistě a ona chvíli byla ticho, nečekal jsem ani, že už odpoví, ale po chvilce promluvila.
S: ,,žiju jen s otcem, který chlastá a bije mě. Dnes mě též vyhodil, sice to udělal už několikrát, ale po dnešku už nemám náladu se tam vracet, prostě nechci. Zakázal mi totiž jít na tvuj koncert, ale já i tak šla. Chtěla jsem to ukončit dokud jsi nepřišel... chci i teď vlastně"
P: ,,já vím, že je sračka říkat, že to bude dobrý, ale ono fakt časem bude, musíš tomu dát čas a prostě se vše zpraví. Vždyť poslední co umírá je naděje. Sebevražda není řešení"
tyvole Petře to říká ten pravej, teď jsi tím zachránil celej svět normálně.
S: ,,čekám od smrti mámy, to je už přes deset let a stále nic. Péťo, ty máš svých problémů dost a já tě nebudu otravovat ještě téma mýma... Tohle není dobrej nápad, já už půjdu, ju"
začala se zvedat, já ji ale nemůžu nechat odejít. Chytl jsem ji za ruku na což zasyčela.
S: ,,Péťo pusť mě prosím"
viděl jsem, že má slzy v očích, asi z toho jak jsem ji chytl nebo nevím z čeho jiného. Možná semnou prostě být nechce, nechce se semnou bavit, ale teď jsem poznal holku svých snů, je prostě krásná a úžasná. Nemůžu o ní přijít a ještě k tomu takhle.
P: ,,Sandruš, prosím, já tě nemůžu nechat teď jít, kam chceš jít? Nenechám tě aby jsis ublížila, dneska zůstáváš tady a zítra tady mám ještě jednu show, tam půjdeš semnou, když budeš chtít a pak spolu pojedeme do Brna, budeš semnou bydlet."
Fakt úžasný, stavím ji před hotovou věc, ale nevím, jestli by chtěla. Stále jsem ji držel za ruku a koukal se do jejich krásných, uslzených očí.
S: ,,Péťo to nejde, prosím nech mě jít, ten dopis jsem ti nedala proto aby jsi mě litoval nebo aby jsi kvůli tomu byl smutný, dala jsem ti ho protože si mi několikrát zachránil život a přišlo mi hezký ti to říct, nemělo to vyznít jako volání o pomoc nebo tak, jsme spolu už tak tři hodiny to stačí. Tak mě nech prosím jít"
Začali ji z očí téct slzy, zvedl jsem se z postele, ale stále jsem ji držel za ruku aby mi nemohla utéct a obejmul ji nejpevnějším objetím, co jsem jen mohl. Objetí mi opětovala a já cítil, že pomalu nemůže dýchat. Obejmul jsem ji ještě pevněji a zašeptal:
,,nenechám tě jít, teď jsem tě poznal a nemůžu o tebe hned přijít. Neplakej, prosím, spolu to zvládneme"
S: ,,děkuju Péťo" zašeptala a dala mi pusu na tvář. Byl jsem červenej, až na zadku. Objímali jsme se dost dlouho, ale pak jsme se oddálili, Sandruš se mezitím uklidnila a už nebrečela.
S: ,,tak co budeme dělat?" zeptala se, když si šla sednout zpět na postel.
P: ,,já nevím, ale jelikož jsou asi tři ráno tak bych šel spát, jenže se mi moc nechce a ty taky moc nevypadáš, že bys chtěla jít spát, takže ehh nevím? Co bys chtěla dělat?"
S: ,,já se chci mazlit" řekla a bylo na ní vidět, že se stydí.
Sedl jsem si vedle ní a obejmul ji kolem pasu, ona mě taky objala a dala si hlavu na moje rameno. Po nějaké době co jsme se takhle mazlili jsme si lehli pro případ, že by jsme usli.
Nevím, jak se jí to povedlo, ale usla, já nemohl spát.
,,nojo ty drogy Petře, kdyby jsi to ukončil tak můžeš spát už navždy." Ozvaly se zase ty skvělý hlasy v mojí hlavě, úžasný.
Po dost dlouhé době koukání do zdi jsem konečně usl.

--------------------------------------------------------------

1171 slov✨
Omlouvám se za chyby✨