Parazit

I.

Ohlédl jsem se po ztemnělých chodbách podzemního města Esperanza. Tedy, to jméno mu fakt nesedělo. „Esperanza" znamená španělsky naděje. Když lidé začali naše město stavět, představovali si, že se sem budeme moct alespoň část lidské rasy usídlit, pokud by nastala nějaká katastrofa. Už to je nejméně sedm lidských generací, co je Esperanza obydlená, a z utopického nádherného podzemního ráje se stalo opravdové peklo.

No, vlastně ne tak úplně: peklem byla jen pro nás, co bydlíme v chudinské čtvrti. Kdysi dávno naši předci v blízkosti města Tulum objevili podzemní systém čtyř obřích jeskyní. Sice byl původně pod vodou, oni se ale rozhodli předělat ho a vytvořit z něj nedobytný úkryt pro své obyvatele, Mexičany. Bohužel ale nestihli svůj „dokonalý bunkr" dodělat. Někdy před sto sedmdesáti až sto osmdesáti lety najednou na naši planetu dosedly obrovské mimozemské lodě. Lidé byli sice zprvu nadšeni, že konečně objevili – respektive že se jim konečně objevil sám – důkaz o existenci života mimo Zemi, a to dokonce inteligentního. Měli v plánu pokusit se s mimozemšťany vyjednávat, hned po prvním kontaktu ale zjistili, že oni o žádné styky zájem nemají. Vlastně by se ani nedalo říct, že by byli kdovíjak inteligentní. Prostě jen jako zvířata útočili na všechno živé, co se jim dostalo do cesty.

Lidé se jim samozřejmě pokoušeli vzdorovat, velice rychle ale zjistili něco děsivého. Mimozemšťané prý ovládají všelijaké drsné superschopnosti. Někteří chrlí oheň, jiní zas ovládají myšlenky... Prostě hrůza. Lidská rasa válku s mimozemšťany úplně prohrála. To, co z lidí zbylo, se pak ukrylo do různých podzemních bunkrů, a teď žijeme oddělení v úplně izolovaných ostrovech po celém světě.

Všechna tato podzemní města mezi sebou v podstatě nekomunikují. Jediné, co k nám zvenku přichází, jsou další a další uprchlíci. Ani ne před týdnem se sem přistěhovala skupina Rusů, kteří prý byli vykopnuti ze svého původního útočiště, protože už jich tam bylo proč, a poté, co dlouho přežívali sami v divočině, se konečně dostali k nám. Takže se musíme starat o další nové hladové krky.

V zamyšlení jsem procházel zpustlými chodbami našeho sídla. Jediné světlo se mi na cestu dostávalo skrz zničená okna polorozpadlých domů v okolí. Tady se nedalo žít, tady jsme mohli jen přežívat. Jídlo nám sice ti bohatí dávali, měli jsme ho ale strašlivě málo. Prý „aby bylo pro všechny". No to určitě. Vsadím se, že oni si tam vedle žijou jako králové. Jediný důvod, proč jsme se my chudí zatím nevzbouřili, je ten, že si „šéfové" pořídili ozbrojenou stráž, aby „zachovávala pořádek".

Já se ten večer, kdy mé dobrodružství začalo, vracel ze dnu tvrdé dřiny, kdy jsem prohrabával zbytky nějakých zřícenin v severním cípu naší jeskyně, kde se před pár dny propadla. No jo, už se i samotná díra, ve které jsme žili, začínala rozpadat. V těch rozvalinách jsem se snažil najít něco alespoň trošku cenného, co bych mohl vyměnit za přilepšení k mým mizerným přídělům jídla. Bohužel jsem se ale musel smířit s tím, že zase půjdu spát o hladu.

Chystal jsem se zahnout na příští křižovatce doprava, kde jsem si vyrobil svůj „domek", najednou ve stínech nalevo ode mě blýskly dvě malé tečičky rudého světla. Leknutím jsem nadskočil. Co by to mohlo být?

Chtěl jsem se prostě otočit a jít pryč, pak mě ale něco napadlo: co kdyby to bylo něco cenného?

S nadějí v srdci jsem se pomalu přiblížil a vkročil do stínů.

Dostal jsem se do slepé ulice. Okolo mě se do výšky tyčily dva třípatrové „paneláky" s probořenou střechou. Z jednoho z jeho oken čouhal kovový zlámaný trám.

Chvíli jsem počkal, než si mé oči zvyknou na tmu, a rozhlédl se po okolí. Odkudže to blýsknutí přišlo?

Pak jsem si všiml hromady rozsápaných hadrů úplně na konci uličky. Pomalu jsem se k nim přiblížil. Že by to přišlo odtud?...

Vztáhl jsem ruce, abych se v kusech oblečení prohrabal, když tu najednou jsem vyjekl bolestí. Něco mě kouslo! Se stále více roztřeštěnýma očima jsem pozoroval, jak se z hromádky vyhrabal malý tvoreček. Vypadal jako velociraptor, které jsem jednou viděl v nějaké stařičké učebnici biologie z minulých věků. Zvířátko na mě blýsklo krvavě rudým pohledem, a já najednou pochopil.

Ach ne, byl jsem pokousán Monstruem de Terror – jak jsme těm mimozemšťanům říkali! V záchvatu paniky jsem vyběhl ven a vmžiku jsem byl u svého chátrajícího příbytku. Tam jsem na nic nečekal a rychle se zachumlal do dečky pokryté plísní.

Co teď, co teď?

Víte, když Monstruové někoho pokousali, mohly se stát dvě úplně odlišné věci: buď mohl pokousaný člověk zemřít, nebo získal od Monstrua jeho zvláštní schopnost. Sice by se to druhé mohlo zdát spíše jako dobrá věc, každý by přece chtěl umět dělat nemožné věci! V naší pevnosti se ale všichni těchto „nadlidí" strašlivě báli. Prý se před třiceti lety povedlo jednomu Monstruovi proniknout dovnitř a pokousat pár lidí. Ti byli pak vyhozeni ven a už o nich nikdy nikdo neslyšel.

Takže tak. Sice tam život nestál za nic, ale radši jsem chtěl žít v bídě než umírat venku v drápech neznámé mimozemské rasy.

Zničehonic se mi hlava zatočila a já i přesto, že jsem byl v úplně strašném stresu, usnul.

⁓⁕※⁕⁓

Autorka této kapitoly: @TigerDragon365