Parazit

IV.

Po noci plné nepříjemných snů jsem se probudil a řekl si, že asi už je opět čas, abych znovu vylezl ze svého domku a vydal se hledat v sutinách cokoli užitečného. Když jsem se zvedl ze svého dost provizorního místečka na spaní, musel jsem si oddechnout. Pořád jsem se bál, že se zblázním, kvůli tomu kousnutí. Sice se to teď, potom, co jsem objevil před pár dny ty knihy, jevilo, že jsem přejal mimozemšťanovu schopnost. Pořád jsem měl ale strach, že mi začne šplouchat na maják. Co by se se mnou stalo? Začal bych se chovat jako zvíře? Z té představy mi přeběhl mráz po zádech. Ne, radši nad tím ani nebudu přemýšlet. Zatím můžu být rád, že se to nestalo. Život musí jít dál. Vydal jsem se k sutinám, kde jsem našel ty knihy. Sice se to tam všechno zřítilo, ale možná bych je mohl zkusit vyhrabat. Musel jsem zjistit, co se se mnou přesně stalo. A také jsem věděl, že to nesmí zjistit nikdo jiný.Když jsem dorazil k sutinám, ztěžka jsem vydechl. To bude zase práce. Než jsem se jimi začal prodírat, obezřetně jsem se rozhlédl. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl, nikomu jsem tady nevěřil. Jen Josefíně. 

Hledání v sutinách bylo náročné a v poledne už jsem byl pěkně zplavený. Pořád jsem nic nenašel, takže jsem se rozhodl postoupit dál, do holých hromad šedých kamenů.Hrabal jsem a hrabal, ruce už místy krvavé od ostrých hran kamenů. Nakonec se na mě ale štěstí přece jen usmálo. Zpod velkého kamene jsem vyndal tu knihu. Pán prstenů. Otevřel jsem ji na první stránce. Pohled na znaky, na písmena, která jsem najednou dokázal přečíst, mě děsil a zároveň vábil. Nevěděl jsem, co všechno mi velociraptor předal, a ačkoli jsem se bál, zároveň jsem to chtěl zjistit. Knihu jsem nakonec začal číst, abych odehnal nežádoucí myšlenky. Od knihy jsem se pak několik hodin nedokázal odtrhnout.

Pána prstenů jsem zavřel a schoval jsem ho tam, kde jsem ho našel. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl potulovat se s knihou. Když jsem se zvednul, uslyšel jsem zvuk, který jsem nepoznal. Věděl jsem jen to, že jsem ho už někdy slyšel. Přimhouřil jsem oči, abych dokázal lépe zaostřit. Stačil mi jeden krátký pohled do dvou oček, které se na mě ze tmy blýskaly jako dva korálky. Vrhnul jsem se zpět, ale při tomto pokusu o únik jsem zakopl o kámen a spadl na sutiny. "Au," nedokázal jsem zadržet tichý bolestný výkřik. Naštěstí se mi nic moc nestalo, jen jsem byl trochu otlučený. Slyšel jsem tiché našlapování monstra, jak se ke mně blížilo. Chtěl jsem se zvednout, ale už jsem to nestihl. Přede mnou se objevila malá modročervená hlavička a červená očka mě se zájmem pozorovala. Velociraptor se ke mně ještě víc přiblížil, a pak vydal zvuk, který ale vůbec nezněl nebezpečně.

⁓⁕※⁕⁓

Autorka této kapitoly: Yávielóttë