Ráno, když jsem se probudil, řekl jsem si, že to byl jen blbý sen. V tom případě nový běžný den. Cestou k sutinám jsem omrknul tu uličku, ale nic tam nebylo, ani kapka krve. Další důkaz, že to byl jenom sen!!! Dál jsem cestou tam potkal strašně otravného muže, který na mě něco hulákal, asi jako: „Seš blbej? Nejdi tam, spadne to!" Fakt nic zajímavého. Samozřejmě, že to všechno vím.
Když jsem tam dorazil, tak jsem to celé pochopil. Ty zdi tam sotva stály. A nikdo už tam nebyl. No, risk je zisk, jak se říká. Tak jsem hledal. Po dvou hodinách hledání jsem toho moc nenašel. Jen nějaký divný vylomeniny, asi na hraní. Dal jsem si obědovou pauzu a všiml si, že to, na čem sedím, není kámen, a dokonce se to dalo otevírat. Po odebrání prachu jsem rozeznal něco na obálce. Vykřikovalo to na mě slova "Pán Prstenů - Společenstvo Prstenu". To jsem ještě do včerejška neuměl, rozeznávat ty divný znaky!!!
Po otočení několika listů už to nešlo odložit a hledat cokoli dalšího. Když jsem dočetl tak zhruba do středu knihy, tak se vedle mě začala hodně kymácet zeď. Musel jsem utéct, a to rychle. Vydrápal jsem se na nohy. A rozběhl se pryč a oběd jsem tam nechal.
Málem na mě spadla ta poslední zeď, kvůli které jsem se tak rychle vrátil domů. A tam jsem si to uvědomil. Umím číst jen proto, že mě pokousal ten velociraptor!!! A znova usnul strašně vyděšeně.
⁓⁕※⁕⁓
Autor této kapitoly: Chess Lemon
ČTEŠ
Parazit
Science FictionAhoj. Jmenuju se Marco. Od svého narození jsem nikdy neviděl slunce, oblohu ani žádnu normální krajinu. Od té doby, co se mimozemšťané vylodili na Zemi, byla lidská rasa nucená přestěhovat s e do podzemních krytů a nějak tam přežívat. A takhle žijem...
