"Řekněme to takhle, jsi-li pokousán, za chvíli asi zešílíš. A jestli se prokáže opak, značí to jen moji schopnost samouka. Bohužel všechny okolnosti se přiklání k tomu prvnímu," podělila se se mnou o svoji úvahu Josefína, když jsem se s ní podělil o svoje dobrodružství.
Josefína je moje kamarádka z dětství. Její rodiče jsou ze střední vrstvy, ale stejně je to pro ně katastrofa, jídla o málo víc jak já, ale stále málo. Lidé, co se do té vrstvy dostanou z té mé, většinou začnou toužit po dalším navýšení a stanou se z nich nezastavitelné vražedné mašiny. Ale teď zpátky k Josefíně. V průběhu svého dětství chodila do školy pro děti její vrstvy, a teď na rozdíl ode mne má práci. Její práce spočívá v tom, že rozdává jídlo lidem na ulici, jako jsem já, a nejednou se stalo, že mi přilepšila.
Pak otočila diskusi k něčemu jinému, taktéž důležitému: „Slyšel jsi o tom přistěhování Rusů???"
„Jistě, je to stejně nepřehledná událost jak světový pohár, jak by řekl můj dědeček."
"Ať odpočívá v pokoji." Tak se u nás mluví o mrtvých, kteří zemřeli při ochraně „citadely". "Jsem slyšela, žes jednoho potkal. Včera na tebe řval něco stylu – velectěný soukmenovče, z vlastních zkušeností bych ti nedoporučoval jít tam." To byl její způsob, jak přeříkat hanlivou či neslušnou řeč, páč takovou řeč sama nevyužívala a měla k ní negativní vztah.
Před odchodem mi řekla, že se ten Rus jmenuje Pavel Petrovič. Po téhle informaci se se mnou rozešla, jelikož za půl hodiny musela být v práci. A já se dvěma jistotami jsem se vrátil k prohledávání sutin. Primo, že Pavla už nechci potkat. A sekundo, že znám jméno jeho otce.
⁓⁕※⁕⁓
Autor této kapitoly: Poxi051
ČTEŠ
Parazit
Science FictionAhoj. Jmenuju se Marco. Od svého narození jsem nikdy neviděl slunce, oblohu ani žádnu normální krajinu. Od té doby, co se mimozemšťané vylodili na Zemi, byla lidská rasa nucená přestěhovat s e do podzemních krytů a nějak tam přežívat. A takhle žijem...
