Explosive Flower

-Prolog-

  Bylo to před 6 lety, když jsem se poprvé zamilovala. S mojí mamkou jsme žili v Japonsku, v Musutafu. Ptáte se, co táta? Umřel... Byl policista, jednoho dne musel odjet na celodenní misi, aby pomohl hrdinům s velmi nebezpečným padouchem. V ten den to byly moje 3 narozeniny, takže jsem nechápala co se tátovi vlastně stalo. Ale časem jsem to pochopila a do teď je to jedna z mých slabin.
  Nicméně, když mi byli 4, máma mě poslala do školky. Neměla jsem vůbec žádné kamarády. Ne na dlouho. Jednoho dne se naše třída vydala na procházku a učitelky tvořily dvojice. Ke mě přiřadila nějakého kluka s blond vlasy a červenýma očima. Byl o trochu vyšší než já a zdálo se, že nebude moc výřečnický typ. Ale naopak. Výřečnický byl dost... A ne zrovna nejmilejší...
  „Co ty jsi za pako?“ Zeptal se. Jeho hrubost mě zarazila. Chvilku jsem na něj jen koukala s lehce vykulenýma očima. Už jsem se chystala mu říct své jméno ale on začal opět mluvit. „To neumíš mluvit? Nebo tě rodiče neučili, že je slušnost odpovídat?“ Řekl otráveným hlasem. Trochu jsem se probrala ze svého menšího šoku. „U-umím mluvit.“ Vykoktala jsem. On se na mě jen chvíli díval a pak se podíval jinam. Po chvíli už všichni měli dvojici a my mohli vyrazit na procházku. Procházeli jsme různými cestičkami ve městě. Dostali jsme se na nějaké hřiště. Některé děti se okamžitě rozběhly na pískoviště, houpačky nebo skluzavku. Já si sedla do trávy a jen sledovala ostatní.
  V tom si ke mě někdo sednul. Byl to on. „Ty nemáš vůbec žádný kámoše co?“ Ušklíbl se. Jen jsem kývla se sklopenou hlavou. Celkem mě to trápilo. Každý den si sám hrát v koutě kde o tobě nikdo neví. Nemít s kým si povídat... S kým se smát.
  „Katsuki Bakugo.“ Řekl a natáhl ke mě ruku. Otočila jsem se čelem k němu a chvilku se dívala do jeho očí. Pak jsem pohled sklopila k jeho ruce. „Misaki Hanako.“ Natáhla jsem ruku k té jeho a potřásli jsme si. V ten moment jsem získala prvního kamaráda. Na obličeji se mi vyrýsoval úsměv a v očích jsem měla hvězdičky.
  „Přijdeš mi fajn, nejsi vlezlá. Ani upovídaná. Takže, budu tvůj kamarád.“ Řekl trochu hrdě a podíval se před sebe. Ostatní si stále hráli a celé hřiště bylo zaplněno dětským smíchem a chychotáním. Můj zrak byl však stále přilepený ke klukovi, který mi dokázal zlepšit den a vykouzlit úsměv na rtech. Nevěděla jsem jak svou radost vyjádřit, tak jsem ho prostě prudce objala.
  „Děkuju.“ Špitla jsem mu do ramene. Vypadal celkem překvapeně, jakoby ho ještě nikdo nikdy neobejmul. „No dobře nemáš zač, ale tohle už nedělej.“ Řekl s nafouknutými tvářemi a jemně mě odstrčil. Nebrala jsem si to nijak k srdci. V tu dobu jsem byla to nejšťastnější dítě na světě. Pak už se po zbytek dne nic nedělo. Všichni jsme se vrátili zpátky a byl čas aby si pro nás začali chodit rodiče.
  S Katsukim jsme seděli u jednoho ze stolků co byl u nás ve třídě. On mi vyprávěl o tom jak jednou bude superhrdina číslo 1 a já budu jeho pomocník, tedy pomocnice. Jen jsem na něj koukala s širokým úsměvem a poslouchala všechno co říká. Byla jsem opravdu šťastná že mám kamaráda. Nic tu chvíli nemohlo zkazit.
  „Katsuki, Misaki! Přišli vaše maminky.“ Zavolala na nás paní učitelka. Oba dva jsme se na sebe podívali. Můj výraz jasné značil, že nechci aby dnešek už skončil. On měl na ústech úsměv. „Pojď! Představím žve mámě.“ Řekl nadšeně. Můj srdeční tep se trochu zrychlil. Přezuli jsme si boty a vydali se ven ze dveří. Když jsme se dostali ven hned jsem spatřila mojí mámu. Jenže Katsuki mě vzal za zápěstí a začal mě táhnout k vysoké paní s blond vlasy. Byla jsem nervózní.
  „Katsuki kohopak to s sebou táhneš?“ Zeptala se ta paní a pohled sklopila ke mně. „To je Misaki, je to moje nová kamarádka.“ Katsuki to řekl tak vesele, že jsem se musela usmát. V tom přišla moje mamka. „Pardon, Misaki co tady děláš?“ Máma se na mě starostlivě podívala. „Dobrý den, vy asi budete matka tady té mladé slečny. Můj syn mi ji právě představoval.“ Řekla Katsukiho máma s úsměvem na tváři a potřásla si rukama s mojí mámou. „Já jsem Mitsuki Bakugo, tohle je Katsuki.“ Představila sebe a Katsukiho..
  „Jo mami, jsme kamarádi.“ Řekla jsem s velkým úsměvem. „Vážně?“ Vypadala trochu udiveně. Nakonec se jí na rtech ale objevil velký úsměv. „To je skvělé.“

  Od té doby jsme s Katsukim byli nerozluční. Vše co se dalo jsme dělali spolu. Já s mamkou jsme někdy chodili na návštěvu k nim. A někdy oni zase k nám. Bylo to fakt fajn. Lepší než jsem čekala. Když mi bylo 9 časem jsem začala ke Katsukimu cítit obdiv a později jsem o tom řekla mámě. Nic jsem o tom pocitu nevěděla ale mámina odpověď byla, že to je láska. Vždy když jsem pak byla v Katsukiho přítomnosti, cítila jsem se nervózně a hrozně jsem se styděla.
  Pak už to nikdy nebylo stejné. Po nocích jsem se tajně modlila abych to naše přátelství nijak neporazila... To jsem ale nevěděla, že naše přátelství překazí on sám...