Explosive Flower

-1.-

-6:00 ráno -

  Ptáci venku švitoří, nebe se zbarvuje do světle modré a slunce vychází. Ráno je tak pěkná doba, pokud po ránu nevypadáte jako já. A ještě k tomu vám začne zvonit budík.
  Zapomněla jsem se představit. Ahoj, jmenuji se Misaki Hanako. Mé jméno znamená krásný květ a příjmení znamená dítě květu. Rodiče mi dali jméno Misaki, protože si mysleli, že jednou budu krásná jako květ. Asi taky viděli do budoucnosti, protože když mi bylo 5 let projevil můj quirk, a ukázalo se, že ovládán květiny a jiné rostliny. Mám dlouhé hnědé vlasy, hnědozelené oči a jsem 160cm vysoká. Vím, celkem záprtek. Je mi 15 a chodím do devátého ročníku na Aldera Junior High. Jo a jsem zabouchlá do svého nejlepšího kamaráda.
  Jmenuje se Katsuki Bakugo, je mu taky 15 a známé se od školky, prakticky jsme spolu vyrostli. Má blond vlasy, které jsou hebké jako hedvábí. Jeho barva očí připomíná ty nejjasnější rubíny. Paže má silné ale zároveň jemné. Je vysoký, chytrý, silný, šikovný, všímavý, ochranářský a vůči mě milý. Samozřejmě že má i nějaké ty špatné vlastnosti. Je vznětlivý, agresivní, mommy issues, hrubý a drzý.
  Každopádně je to můj nejlepší kámoš a nechci nic zkazit. I když je pravda, že od té doby co dostal svůj quirk, se chová trochu jinak. Víc namyšleně. Jeho chování se vůči mě změnilo též. Méně se mi věnuje a tak. Je pravda, že mezi námi nic není ale trochu to zabolelo když na mě přestal mít čas.
  Budík jsem velice neochotně vypnula a posadila se ve své pohodlné posteli. Prominula jsem si oči a ještě chvíli mžourala. Po chvíli jsem se líně zvedla  a vydala se do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se zděsila. V zrcadle jsem viděla holku s rozcuchanými vlasy, kruhy pod očima a zaschlou slinou u pusy.
  „Tak jestli se zvládnu zbavit téhle šeredy, chci Nobelovu cenu.“ Řekla jsem si a opláchla si obličej studenou vodou abych se trochu víc probrala. Pak jsem si vyčistila zuby, hodila sprchu, prostě klasická ranní hygiena. Udělala jsem si linky, nanesla trochu řasenky a šla si obléct uniformu. Popadla jsem bágl s učebnicemi, ještě do něj rychle hodila penál a vydala se dolů do kuchyně kde už na mě čekal vzkaz od mamky. Jako vždy.
  Máma teď pracuje od 5 od rána do 12 večer. Takže celý den je pryč a já jsem doma sama, nebo jsem u Katsukiho doma. Většinou hrajeme videohry nebo se učíme, meleme o kravinách atd.
  Sešla jsem z posledního schodu a vešla do kuchyně. Na lednici byl jako vždy papírek se vzkazem od mamky.

Dobré ráno květinko, bohužel se opět vrátím pozdě večer.
Mám tě ráda - máma<3

Vždy mi nechává takovéhle vzkazíky. Přála bych si aby nemusela do práce tak brzy a mohla se vracet dřív. Jenže má dobrý plat. A to se přemlouvá těžko. Vzkaz jsem z lednice sundala a zmuchlala. Z lednice jsem si vyndala svačinu a strčila jí do svého batohu. Pak jsem se šla obout a zrovna když jsem se chystala otevřít dveře někdo zazvonil.
  Hned jsem věděla kdo to je. S úsměvem a rychle tlukoucím srdcem jsem otevřela. Naskytl se mi pohled na toho blonďáka, kterého znám už tak dlouho. Můj jediný a nejlepší kamarád.
  „Ahoj.“ Řeknu s nehynoucím úsměvem. „Čus.“ Odpoví rychle a hned se vydá směrem kudy chodíme do školy. Rychle ho doženu a jdu vedle něj. Mám u něj celkem velká privilegia. Například nikomu nedovoluje aby šel vedle něj. Já můžu. Nikdo nemůže jít před ním. Já můžu. Nikdo ho NESMÍ objímat. Ale já jo. Sice jen výjimečně ale pořád se to počítá.
 
-Timeskip, ve škole 12:10-

  Sedím v lavici, hodiny tikají a učitel něco mumlá. Stejně ho nikdo neposlouchá, tak proč bych měla já. Moje známky jsou stejně skvělé jako Katsukiho. Vlastně bych teď mohla být za školou jako on.
  Za 10 minut končí poslední hodina dne. Naposledy se rozhlédnu po třídě. Někteří jsou na mobilech, někdo si povídá, a někdo spí. Pohled mi spadne k lavici jednoho z mých spolužáků.
  Izuku Midoriya. Je to jediný kluk bez quirku z celé školy. Všichni se mu za to smějí. Kromě mě. Nemyslím si, že je nějak extra důležité mít quirk. Vždyť je to jen superschopnost, která funguje jako dýchání.
  Jeho lavice byla prázdná. Což je divné, protože dneska ráno tu byl. Dokonce tu má i batoh. Zrovna do Midoriyi bych neřekla, že by chodil za školu.

-Timeskip, 12:20-

  Zvonek zvoní a my můžeme konečně domů. Teda já bych chtěla domů, ale musím najít Katsukiho. Určitě bude někde s těma dvěma podlejzalama co mu neustále krmí ego.
  Když jsem se dostala ze školy ven, rozhlédla jsem se po okolí. Pak jsem obešla školu a dostala jsem se do části pozemku plného odpadků a nedopalků. Když jsem se koukala kolem, zarazilo mě co jsem viděla. Katsukiho kumpáni zrovna máchali hlavu nějakému chudákovi v nádrži na vodu, zatímco Katsuki jen přihlížel a nic nedělal. Počkat... Ty boty by poznal snad každý. Vždyť oni tam máchají hlavu Midoriyovi. Pomalu jsem se vydala k nim.
  „Co to tady děláte?“ Optala jsem se tak aby mě slyšeli. Ti dva co drželi Midoriyu aby se nevzpouzel povolili stisk na jeho ramenech a promlčený Midoriya zvedl svůj zrak ke mě. Moje pozornost ale byla kompletně na Katsukim. „Co tu chceš Misaki?“ Odsekl Katsuki a přišel ke mně. Stoupl si tak abych neviděla na to co se děje za jeho zády. „No ehm... Byli jsme domluvení že spolu půjdeme domů. Pamatuješ?“ Řekla jsem opatrně aby nebyl ještě víc naštvaný.
  „Bože ty jsi otravná...“ Zamumlal. Slyšela jsem dobře? „C-cože?“ Vykoktala jsem. „Řekl jsem že jsi otravná!“ Okřikl mě. „Pořád za mnou dolejzáš jako ztracený štěně. A to ani nemluvím o tom jak blbě skrýváš to, že jsi do mě zabouchlá. Nemysli si že to nevím. Všiml jsem si toho v 5. třídě. Od té doby mě štveš a lezeš mi na nervy. Jenom pořád dolejzáš a meleš samé kraviny.“ Jeho slova bodali jako tisíce nožů do zad. Každé slovo bolelo jako čert. Má ústa byla lehce pootevřené ale nic z nich nevycházelo. Jako bych oněměla.
  „Změnil jsi se...“ Špitla jsem se sklopenou hlavou. Chtělo se mi brečet. „Já že jsem se změnil? Koukni se na sebe.“ „Katsuki tohle nejsi ty. Takového tě neznám. To ti vážně tak překážím že jsi mě vyměnil za dva podlejzali, kteří ti jen zvyšují ego?“ Dostala jsem ze sebe s třesoucím se hlasem. Nic na to neřekl, jen si odfrkl. „Od té doby co máš svůj quirk se chováš jako namyšlený zmetek. Jakoby ostatní nic neznamenal. Jsi zaslepený svou pýchou a tihle dva ti jen podlézají aby jsi nešikanoval i je. Jen ti krmí ego.“ Všechno to ze mě vypadlo tak náhle. S poslední větou jsem se vydala k Midoriyovi, který teď seděl na zemi a byl promlčený až po ramena. „Jsi v poho?“ Špitla jsem jeho směrem. On jen kývl a otřel si slzy.
  „Hanako vždyť ty Katsukiho ani neznáš.“ Řekl jeden z kumpánů. Ani nevím jak se ti dva jmenujou. „Znám ho víc než ty.“ Odsekla jsem. Oba podlejzalové zavřeli svá ústa a jen protočili očima. „Katsuki, kdysi jsi mi řekl že budeš můj kamarád. Protože jsem nebyla upovídaná, vlezlá a že ti přijdu jako fajn holka. Tihle dva jsou upovídaný, vlezlí a rozhodně nejsou fajn.“ Řekla jsem a ukázala na ty dva. „Misaki do prdele pochop už že lidi se mění! Přece jsi si nemyslela že se s tebou budu každý den bavit o úplných sračkách. Je mi uprdele co si myslíš a vůbec mě nezajímáš. Takže mě přestaň štvát a odprejskni!“ Vykřikl. V jeho očích se leskla zlost a nenávist. „A najednou tě štvu?“ Zeptala jsem se ironicky. „Jo štveš mě. A chceš slyšet velkou novinku? NESNÁŠÍM TĚ!“ To poslední musela slyšet snad celá škola. Křičel tak nahlas, že jsem sebou trochu sekla. Cítila jsem, jak se mi sevřelo srdce. Do očí se mi hrnuli slzy.
  „Až tak?” Řekla jsem. Hlas se mi třásl a z očí se pomalu začaly valit slzy. Po celou tu dobu jsem měla sklopenou hlavu. Přinutila jsem se usmát skrze slzy a podívala jsem se Katsukimu do tváře. „Takže jsem měla pravdu... Nesnášíš mě...“ Jen co jsem to dořekla otočila jsem se zády k němu a odešla. Nejhorší den v celém roce...

1422 slov
Ahoooj tady Ari-chan.
Tak snad se líbí. Změnila jsem jméno hlavní postavy ale jinak by mělo být většina věcí co se týče hlavní postavy stejná. Také jsem pozměnila prolog a tak.
Doufám že bude stejný ohlas jako u As beautiful as flower.
Ari-chan<3