Explosive Flower

-2.-

Jako by toho nebylo málo, po cestě domů začalo pršet. Aspoň lidí nepoznají že jsem brečela. Ale koho by to zajímalo. Zase jsem skončila sama. Nikoho nemám.
  „Hanako!” Někdo na mě zezadu zavolal. Ten hlas mi byl povědomí. Rychle jsem si otřela slzy a otočila se abych viděla kdo na mě volá. „Midoriyo? Co tu děláš?” Byla jsem zmatená. Vždyť on tudy domů nechodí. „V-Víš chtěl jsem vědět jestli jsi v pohodě. Před tím jsi mi pomohla, tak já chci pomoct tobě.” Nejdřív se trochu zakoktal a bylo vidět že se stydí. Ale nakonec se mu na tváři objevil sebevědomý úsměv.
  „Oh...No, děkuju. Ale já jsem v pohodě.” Řekla jsem s falešným úsměvem. Zas tak dobře se neznáme. Je pravda že chodil do stejné školky jako já a Katsuki ale já se s ním moc nebavila. Při pomyšlení na toho zmetka se mi v očích začali hromadit slzy. „Jsi si jistá? Ta hádka byla celkem vážná.” Díval se na mě takovým tím starostlivým pohledem. „Tamta malá hádka? To nic nebylo... Takhle se hádáme pořád, věř mi.” Uchechtla jsem se a doufala že mi uvěří.
  „Hanako... Já poznám když mi lidí lžou.” Řekl a položil mi dlaň na rameno. Déšť na nás padal... Teda na mě, on měl deštník. Ale má pravdu, a zároveň mi ho je líto. Jen protože nemá quirk dostáva každý den takovou šikanu že to ani jeho mamka pravděpodobně tuší. S očí se mi hrnuly slzy. Opět.
  Před ním se přetvařovat nemusím... Náhle jsem Midoriyu objala. Bez přemýšlení. Tím jsem si i všimla že je aspoň o pár cm vyšší než já. To je ale teď jedno. Midoriya mě objal nazpátek, sice trochu nejistě, ale jak řekl. Chtěl mi oplatit to, že jsem mu pomohla. „Můžu tě doprovodit domů j-jestli chceš. Teda p-pokud ti to nevadí!” Řekl stydlivě. Přišlo mi to celkem cute. „Nevadí.” Trochu jsem se pousmála. Bylo roztomilé a celkem i vtipné vidět jak se červená. S Midoriyou se holky moc nebaví, tak na to není zvyklý. Stydlín jeden.

-Timeskip-

Už jsme stáli před předními dveřmi mého domu. Po cestě přestalo pršet a já se uklidnila. Midoriyova přítomnost mi dost pomohla. Dokonce jsme si na sebe dali telefonní čísla.
  „Pořád nemůžu uvěřit tomu, co dělal za mými zády. A já k němu měla takový obdiv...” Řekla jsem se sklopenou hlavou a skleslým úsměvem. „Děkuju že jsi mě doprovodil.” Úsměv se mi trochu rozjasnil když jsem zvedla svůj zrak od rohožky a podívala jsem se na Midoriyu. „Nemáš zač. To je to nejmenší co jsem mohl udělat a dlužil jsem ti to.” Na tváři měl nervózní úsměv. „Už bych měl jít, moje máma si bude říkat kde jsem.” Podrbal se na zátylku a druhou rukou mi zamával. Zamávala jsem mu nazpátek a vřele se usmála. „Dobře doraž domů.” Ještě naposledy jsem na něj zavolala. Jen se otočil usmál se a pokračoval dál.

-Timeskip, o pár dní později - sobota-

Zrovna jsem se v obýváku koukala na telku když v tom někdo zazvonil. Koukala jsem se na hodiny ale byly teprve 4 hodiny odpoledne. Nikoho jsem nezvala a mamka nic neříkala. Teda nepsala. Pomalu jsem se zvedla z gauče a ten dotyčný opět zazvonil. „Moment!” Došla jsem k dveřím a otevřela je.
  Co tu dělá? Co chce? Proč tu je? Hlavou mi běhalo několik otázek. „Co tady děláš?” Řekla jsem tiše. „To už mám zakázáno sem chodit?” Uchechtl se. Nic jsem na to neřekla. Změřila jsem si ho pohledem a vyšla ven. Dveře jsem za sebou zavřela a zkřížila ruce na prsou. „Nic ti zakázat nemůžu. Ale chci aby jsi odešel.” Řekla jsem trochu naštvaně. Vlastně jsem stále byla naštvaná a ještě trochu smutná. „Přece se ještě nezlobíš ne? No taak~ Misaki takhle se hádáme furt.” Vůbec nezněl naštvaně, naopak zněl klidně. „Jo jsem... A je mi to jedno, vypadni.” Odsekla jsem a znovu otevřela dveře s tím že když neodejde on, tak odejdu já. V tom mě chytl za paži.
  „Miluješ mě ne? Tak mi to můžeš odpustit.” Usmál se. To si vážně myslí? Že mu to odpustím? Nejdřív na mě křičí jak mě nenávidí a teď tohle? Pomyslela jsem si. „Katsuki... Pusť mě. A vypadni.” Řekla jsem skrze zatnuté zuby. Ale on sebou nehnul, stále mě držel za paži. „Pochop že to co jsi udělal...co jsi řekl... Ti nikdy neodpustím. Všechny jen šikanuješ a trápiš je. Na všechny jsi zlý a nikoho si nepouštíš k tělu. Tak jak jsem si mohla myslet že se někdy změníš a cítíš to stejné co já cítila k tobě. Jak jsem mohla být tak naivní. Jenom mě neustále odstrkuješ, když jsi si že mě utahovák říkala jsem si 'To určitě nemyslí vážně, jen mě škádlí'. Ale víš ty co? S tím je konec. NE-SNÁ-ŠÍM TĚ!” S posledním slovem jsem se mu vysmekla z jeho stisku a vešla dovnitř. Ihned jsem za sebou práskla dveřmi a se slzami v očích se o ně zády opřela. Slzy začali téct proudem a já se po dveřích sklouzla k zemi. Scholila jsem se do klubíčka a brečela dál.

Po tom co jsem si u předních dveří pobrečela jsem se uklidnila a přesunula se k sobě do pokoje. Teď jsem ležela na své posteli a zírala do stropu. Hlavou mi běhalo několik myšlenek ale všechny mě přesvědčili o jednom.

             „Nesnáším ho.”

925 slov
Taaaak, opět se setkáváme s druhou kapitolou a krásnym koncem. To je samozřejmě ironie. Každopádně omlouvám se za zpoždění ale škola a tak. Nicméně, doufám že se vám druhá kapitola líbí a nerozbrečela vás.🐙🐙🐙
Ari-chan<3