Vampira - Temnota se stahuje

5. Kapitola - Útěk? Asi ne.

Ráno se mi ani nechtělo na snídani. Nějak jsem neměla chuť. Chvíli jsem bloumala chodbami, ale nakonec jsem zamířila do trůnního sálu. Byla jsem tam z holek první. Otec zde samozřejmě byl a když jsem vešla, kývl mi na pozdrav. Sedla jsem si na jednu z židlí s rudým polstrováním, která stála u zdi.

Netrvalo dlouho a přišla Mia. O chvilinku později Linn, Berenika, Amber a April. Všechny si posedaly poblíž mě. Ještě pár minut všichni mlčeli, ale pak otec ticho prolomil. ,,Jsem rád, že jste všechny dorazily. Rád bych s vámi teď pro tak události včerejší ho odpoledne." začal a my se na něj jen tiše dívaly. Nevím to jistě, ale myslím, že jsme všechny měly v srdci Stracha obavy. Mohlo se to stát každé z nás. A co vlastně? Co mu to udělali? A kdo? Odpovědi na tyto otázky zatím nezná nikdo.

,,Xenio, z vás přítomných jsi ty viděla Jonathana, když se ještě choval normálně, poslední. Je tomu tak?" zeptal se. ,,Myslím, že ano." řekla jsem potichu. Vypadám jako hlavní podezřelá. A obecně se ví, že mi nepadl do oka. Ale přece je nemohlo napadnout, že bych mu chtěla něco udělat? To snad nemyslí vážně.

Otec nás všechny přejel pohledem. ,,Věřím, že ani jedna z vás s rím nemá nic společného. Ale kdyby jste některá něco zahlédla nebo zaslechla, přijďte mi to říci. Pokud se to dozví král lidí, mohl by nám vyhlásit válku. A o tu nikdo z nás nestojí." Jeho výraz byl vážný. Kývli jsme a on nás propustil.

Já se vydala na ošetřovnu. Tomuhle musím přijít na kloub. Nikdo kromě mě nemá právo jo vraždit. Ještě k tomu u mě doma.

Když jsem dorazila na ošetřovnu, oslepilo mě zářící světlo. Od bílých zdí se odrážely sluneční paprsky. Opravdu, snad všechno v této místnosti bylo bílé. Okna, postele, povlečení, stolky, obvazy a džbány na nich, prostě všechno. Nevydržela bych tady déle než den.

Zamířila jsem k jediné posteli, v níž někdo ležel. Byl to Jonathan. Oči měl otevřené, tvář bledou a nepřítomným pohledem se díval nad sebe. Bylo to až děsivé.

Když jsem přistoupila k lůžku, ani se nehnul. Nedal nijak najevo, že by si všiml mé přítomnosti. Najednou se otevřely dveře do kanceláře přišel doktor Whirl. Překvapeně se na mě podíval, ale hned se usmál a pokynul mi na pozdrav.

,,Víte, co mu je, doktore? A dostane se z toho?" zeptala jsem se. V mém hlase nebyl ani náznak strachu, smutku nebo lítosti. Byla to jen otázka, kterou každý čekal.

,,Je mi to líto, ale nevím. Nejsou na něm patrné žádné známky násilí. Ale v jeho těle jsme nenašli nic špatného. Mohlo se mu něco dostat do hlavy a do mozku, jenže to je opravdu velmi nepravděpodobné. Další možností je, že to má vrozené. V genech. Ale ani to asi nebude pravda. Abychom zjistili něco bližšího, museli bychom ho důkladně prozkoumat. Opravdu důkladně. Ovšem, to by zabralo opravdu dlouho. Řekl bych tak měsíc." dokončil doktor svůj monolog a mě pokleslo srdce. Měsíc. Tolik zbývá do plesu. Nevyhnu se mu. Protože prohlídka je nutná. Jeho život je v ohrožení, ale můj taky. Jestli se budu muset vdát za nějaké princátko, asi umřu.

Doktor Whirl si můj zoufalý výraz vyložil jinak. ,,Nebojte se. My ho z toho dostaneme. Slibuji, princezno." I přes moje nynější zoufalství jsem se na něj usmála. ,,Děkuji vám. Na shledanou." odpověděla jsem a vyšla na chodbu.

Vydala jsem se do pokoje. Budu teď muset vybalit, abych nevzbudila podezření. Upřímně doufám, že se z toho Jonathan brzo dostane.

Když jsem otevřela dveře své komnaty, strnula já hrůzou. Někdo mi rozházel všechny věci. Peřina i polštáře byli roztrhané, peří se vznášelo všude kolem. Zásuvky vytažené a věci z nich vysypané na zem. Nic nebylo na svém místě. Klec s Abigail se válela v koutě. Vyděšená sokolí samice krákala a pištěla jako o život. Rychle jsem se k no vrhla a osvobodila ji z jejího vězení. Okamžitě vyletěla oknem ven.