Vampira - Temnota se stahuje

6. kapitola - Koně nejsou pohodlné dopravní prostředky.

Můj plán nebyl nijak složitý. Jen nebylo jisté, že vyjde. Oba jsme doufali, že strážní i mě poslechnou bez důkazů. Nemělo smysl čekat, a tak jsem nečekala. S koněm za sebou jsem si stoupla přímo před stráže.

,,Princezno? Co tady děláte? Neměla by jste být v posteli?" zeptal se hned první z nich. Myslím, že jsem jmenuje nějak jako Smiwel.

,,Princ Jonathan odjíždí. Zjistilo se, že má nevyléčitelnou, smrtelnou nemoc. Přeje si poslední dny života strávit se svou rodinou ve své zemi. Já ho doprovázím na konec lesa, protože je to slušnost a nemůžeme zde postrádat strážné."

Strážný nevypadal moc přesvědčeně.
,,Máte nějaké potvrzení? Abych měl jistotu." zeptal se.

,,Pohybujete snad o pravdivosti mých slov?" předstírala jsem rozhorčení. ,,Potřebuje snad princezna tohoto království potvrzení? Dávám vám rozkaz, aby jste nás okamžitě pustil. To je moje potvrzení." pokračovala jsem zvýšeným hlasem. ,,A jestli se ještě opovážíte něco namítnout, dám vás zavřít do věže až zčernáte!" dokončila jsem, hrdá sama na sebe, že jsem to tak krásně vymyslela.

Smiwel už radši nic neříkal a, s velkým sebezapřením a zdráháním, nám otevřel bránu. Jeho společník se neodvážil říci nic. Bylo to akorát dobře.

Rychle, ale zase ne moc, abychom nevzbudili podezření, jsme přejeli padací most a ztratili na cestě mezi stromy. Byla jsem si skoro jistá, že Smiwel, jen co se rozední, vzbudí poplach. Nebylo to sice úplně to, co jsme chtěli, ale pořád lepší ráno, než teď. Zítra už, aspoň doufám, nebudou mít šanci nás dohonit.

,Musím uznat, že jste to vymyslela dobře." Překvapilo mě, že se k tomu vůbec vyjádřil, ale ještě více to, že pochvalně. Nechtěla jsem to však teď řešit. Podstatné bylo, že se dostali pryč.

,,První část máme za sebou, ale kam pojedeme teď?" zeptala jsem se svého 'průvodce'.

,,Začal bych tím, že dojdeme do Miri. To nám zabere docela dlouhou dobu, protože je daleko, a pak bych se možná vydal do Zanry. Od tud vede nejkratší cesta přes hory do Šalu. Tam odtud by jste se mohla dostat za svou sestrou. Já bych se pak vrátil a vydal se opačným směrem ke Klinu, Soti, Oroa, Maty a Femolisu, abych dále hledal matku. Nevzdám se jen tak, to opravdu ne. Co tomu říkáte?" dokončil.

Souhlasila jsem. Prakticky nic jiného mi nezbývalo. Většinu těch měst, pokud to tedy byla města, jsem neznala, ale rozhodla jsem se v tomhle Jonathanovi důvěřovat. Vyzná se ve světě líp než já.

Jeli jsme dlouho. Nebyla jsem na tak dlouhou jízdu zvyklá a všechno mě bolelo.
,,Nemohli bychom už zastavit?" zeptala jsem se s nadějí. Jestli pojedeme ještě chvíli, usnu v sedle. Vždyť už musí brzo svítat. ,,A kolik je hodin?"

,,Jsou přibližně dvě hodiny ráno a pojede do svítání." odpověděl suše. Chce mě zabít?

,,K čemu bude, když pojedeme daleko, ale umřu při tom?" zeptala jsem se znovu. ,,Nemůžeme se prostě zastavit tady? Po levé straně je vidět příjemná zelená travička. Aspoň na chvíli, abychom si trochu odpočali." Normálně mi škemrání a skoro vnucování přijde hloupé, ale teď jsem byla polomrtvá a bylo mi skoro všechno jedno.

,,Proč jsem s vámi jel? Mohl jsem vás v tom nechat a ušetřit si tohle všechno." zaúpěl a já se nemohla než zasmát. Je to ale nezdvořák, a prý, že se mám já učit mluvit slušně. To určitě.

Ještě půl hodiny jsem zvládla jet, ale pak mě úplně přemohla únava a ve snu jsem zklouzla ze sedla.

Jonathan by si toho býval nevšiml, nebýt rány, kterou mé tělo, dopadnuvší na zem udělalo. Mě ta rána probrala taky. Snažila jsem se vstát, ale byla jsem tak unavená, že mě neudržely nohy a já spadla znovu.

,,Jste vpořádku?" přiskočil ke mně Jonathan a pomohl mi se zvednout. ,,Doufal jsem, že pojedeme do svítání, ale vy zřejmě nejste tak zdatná v jízdě na koni." dodal trpce.

,,Kdyby jste mě nechal aspoň pět minut odpočinout, nemuselo to takhle skončit." řekla jsem naštvaně. ,,Teď už určitě dál nepojedu, i kdyby hrozilo, že nás dohoní naši vojáci."

Jonathan nevypadal naštvaně, ale rozhodně ho to nenaplnilo radostí. Asi si právě říká, že jsem moc velká přítěž, a jestli by mě neměl nechat tady na pospas divé zvěři.

,,Dobře, dobře, ať je po vašem. Zůstaneme tady. Mohli bychom se ale přesunout dál od cesty." Ještě než to dořekl, vydal se dál, do hlubin lesa.

Jen jsme se utábořili, teda, měla bych spíše říci, jen se Jonathan utábořil, jsem se zachumlala do deky a okamžitě usnula. Byla jsem opravdu hodně unavená.

🌟🌟🌟

Je tady další kapitola a doufám, že se líbila. Má málo slov, bohužel to teď budou mít všechny. Znovu se omlouvám, ale zároveň doufám, že se bude příběh líbit. Pište komentáře, dávejte hvězdičky, budu ráda za cokoliv. Hezký zbytek dne❤️.

Vaše Ellipoli