Vampira - Temnota se stahuje

2. kapitola - Sázka

Když jsem se probudila, proudili už první sluneční paprsky okny dovnitř. Okamžitě jsem vstala a vydala se ke skříni. Tentokrát jsem si vzala černo-tmavomodré šaty. Šperky jsem vynechala, až na malý přívěsek ve tvaru hvězdy. Ten jsem dostala od matky k patnáctinám. Bonnie má taky takový, jen slunce místo hvězdy.

Rychle jsem vyšla z komnaty a mířila k otcově a matčině komnatě. Ale na pátém rohu jsem se srazila s Linn. Tak teď to z ní dostanu. Neodejde, dokud mi neřekne, s kým to mluvila. ,,Dobré ráno." pozdravila jsem ji. ,,Dobré i tobě Tayo." usmála se na mě. ,,Jak se máš?" začala jsem nevině rozhovor. ,,Ale, docela dobře. Co ty?" otázala se i ona mě. ,,Taky vpohodě." řekla jsem taktéž s úsměvem, ale pak jsem si vzpomněla, že je vlastně tolik lidí, kteří mi nechtějí říct pravdu a dobrá nálada byla ta tam. ,,Copak se děje?" všimla si té změny Linn. ,,Jen mě trápí spousta otázek, na které mi nikdo nechce odpovědět." odpověděla jsem upřímně. ,,Já ti odpovím na jakoukoli otázku, na kterou budu znát odpověď." řekla mile, ale to ještě netušila, na co jsem se jí chtěla zeptat. ,,Vážně?" zeptala jsem se pro jistotu. ,, Samozřejmě. Nemám důvod to neudělat." řekla a čekala, co ze mě vypadne. ,,S kým jsi to včera v zahradě mluvila?" vypálila jsem na ní bez okolků. Hleděla na mě, ale nevydala ze sebe ani hlásku. ,,Tak vidíš. Nechceš mi to říct. Já to věděla." řekla jsem smutně. Tedy, jen hraně smutně, ale hodná Linn to samozřejmě nevěděla. A teď to buď opravdu nechce říct a neřekne, nebo jí výčitky svědomí přesvědčí a řekne mi to. ,,Promiň. Moc mě to mrzí, ale já slíbila, že to neřeknu. Zeptám se, jestli to můžu prozradit tobě. Moc na to ovšem nespoléhej." řekla tak smutně, že mi jí bylo opravdu líto. ,,To je v pořádku. Vím, že kdyby jsi mohla, že bys mi to řekla." usmála jsem se na ní. ,,Já teď už půjdu. Mám za chvíli hodinu šermu. Měj se Tayo." zamávala mi a odešla. Vydala jsem se tedy za otcem.

Když jsem se dostala před jeho komnatu, slyšela jsem, jak se rodiče hádají. Chvíli jsem poslouchala a došlo mi, že se hádají kvůli mně. ,,Může být ráda, že si vybírá. Takové štěstí mít nemusela." vykřikl zrovna otec. ,,Ale její výběr je omezený. Protože ty nedokážeš přijmout nikoho jiného než urozené." odpověděla matka přísným hlasem. ,,Já dokážu přijmout kohokoli, kdo jí bude hoden. Jestli bude někoho neurozeného milovat, ať si ho klidně vezme. Jenže ona vídá jen urozené, protože ty jí nedovolíš vyjít z hradeb." odpověděl jí naštvaně otec. ,,Tak mám o ní strach. Je to i moje dcera. Záleží mi na ní a nechci, aby se jí něco stalo. Vzpomínáš, jak to dopadlo naposledy, když se odvážila do lesa? A navíc ani sama nechce. Kdyby se mě zeptala, tak bych jí pustila." bránila se královna. ,,Jenže to ona neví. Neptá se, protože si myslí, že by to bylo jen mrhání časem. A jestli se ti nelíbí představa, že by šla přes les, musíš se spokojit s tím, že bude mít výběr jen z těch, kteří příjdou za ní." řekl král a zněl, jako by už měl této hádky dost. ,,Dobře. Jestli chceš, aby se celý život trápila, budiž. Mně to vadí a ráda bych, kdyby ses o štěstí své dcery staral více. Smířím se s tím, ale vina, to bude tvoje. Tak to pak neházej na mě." odpověděla mu matka naštvaně a pak byl slyšet klapot jejích podpatků. Jen tak tak jsem se stačila schovat za jedno brnění, když královna vyšla z místnosti.

Chvíli jsem čekala, aby otec nepojal podezření, že jsem hádku slyšela. Sedla jsem si do jednoho ozdobného křesla, kterých je na chodbách našeho hradu požehnaně. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych chtěla hrad opustit. Na chvíli asi klidně, ale na delší dobu? Už jsem si zvykla na takový svůj režim. Toto je můj domov a nehodlám ho jen tak opustit. Najednou mi někdo položil ruku na rameno. Strašně jsem se lekla a vyskočila na nohy. Otočila jsem se a chtěla dotyčného pořádně praštit, jenže ten chytil mou ruku a ušklíbl se. ,,Tentokrát už se ti to nepovede" zasmál se Jonathan. ,,Kdyby si mě neděsil, nemusel jsi dostat ani poprvé. Jak jsme mu tam stála tváří v tvář, došla mi slova. Vyschlo mi v ústech a srdce začalo tlouct rychleji. ,,Co to děláš. Okamžitě přestaň. Je to lhář a arogantní blbec." napomenula jsem se v hlavě. Rychle jsem ho odstrčila a ustoupila o krok dozadu. Nechápavě se na mě podíval a chtěl něco říct,ale já zakroutila hlavou na znamení, že o tom nechci mluvit. Otočila jsem se a došla před otcovu komnatu. Už uplynula dost dlouhá chvíle. Zaklepala jsem, a když se ozvalo dále, vstoupila jsem do místnosti.