Bláznova Růže

II.

Jídelna byla plná k prasknutí. Pacienti seděli u stolů, někteří si povídali, jiní se věnovali své snídani. Charlie se posadil na židli u svéhu obvyklého stolu a rychle začal hltat svou snídani. Doktorka se naproti němu posadila a sledovala jeho počínání.
Když Charlie dojedl, odsunul talíř po stole pryč a otřel si ústa rukávem pleteného svetru.
„Kdy přijde můj doktor?" zamumlal potichu.
Doktorka pouze pokrčila rameny. Charlie zamlkl a do rukou vzal papíroví ubrousek a začal z něho cosi skládat. Doktorka zvědavě přihlížela.
Brzy bylo zřejmé, že mladík skládá labuť. Když ji dokončil, položil ji na talíř a zvedl se os stolu. Jeho modré oči byli najednou nějak prázdé. Udělal pár kroků pryč, ale náhle se zastavil.
„Prosím, řekněte mu aby za mnou přišel po tom co se vrátí." řekl potichu a pomalu se šoural pryč z jídelny.
V jeho pokoji tiše seděl na posteli a znovu si prohlížel obrázek růže. Byl jinačí než ty ostatní. Byl výjimečný.
To bylo to co Dr. Guttenfield věčně říkával Charliemu.
Jsi velice výjimečný, Charlie, říkal.
Charlie zavřel oči a položil se na posteli. Jedna ruka mu vysela z okraje a konečky prstů se dotýkala podlahy.
Po pár minutách ji zvedl do vzduchu a začal si ji prohlížet.
Co myslel Dr. Guttenfield tím, že je Charlie výjimečný? Co by na prostém blonďatém klukovi jako je on, mohlo být jinačí a svým způsobem zajímavé?

Dál jen tak ležel, když mu do hlavy přišla neobvyklá myšlenka. Jaké je to venku mimo léčebnu? Je to tam jako na obrázkách? Nebo je to ještě lepší? Jaké to je ležet v trávě a koukat se na oblohu?
Charlie se podíval ze zamřížovaného okna. Bylo tam moc krásně.
Kéž bych mohl ven, řekl si potichu pro sebe.
Snad se toho jednou dočká..
To ještě netušil, že se mu takováto příležitost brzy naskytne.