Bláznova Růže

III.

Večer přišel brzy. Charlie ležel v posteli a spal. Nebyl to příliš tvrdý spánek, byl docela neklidný. Pořád sebou házel a cosi potichu mumlal.
Nakonec rychle otevřel oči, posadil se a zadíval se kolem sebe. Jeho oči se naplnili slzami, které pak začali stékat po jeho tvářích. Charlie je setřel rukávem trička a popotáhl.
Chvíli jen tak koukal do prázdna, když tu náhle celou budovou otřásl záchvěv. Pak znovu. Pak se už země nepřestala třást.
Z okolních pokojů byl slyšet panický křik.
Charlie rychle vyskočil na nohy, ze zdi strhl obrázek bledě modré růže a vyběhl na chodbu. Zde panovala všeobecná panika. Ostatní pacienti psychiatrické léčebny Sv. Ignáce běhali kolem, někteří seděli na podlaze s hlavou zabořenou v kolenech a u toho vykřikovali nesouvyslé výkřiky o konci světa. Do toho všude běhali zdravotní sestřičky a snažili se je ukonejšit, že o nic nejde, že je to pouze slabé zemětřesení.
Když najednou někdo zvolal „Hoří!"
A opravdu.
Z jídelní části šlehaly obrovské plameny.
Zdravotní sestry okamžitě začali evakuovat pacienty pryč.
Ale Charlie tam jenom stál.
Zíral na ty plameny jako uhranutý, ale když mu došlo, že se plameny přibližují, rychle se otočil a vyběhl ven z léčebny.
Nezastavil se v tom davu stojícím venku.
Běžel dál. Využije toho chaosu!
Prodral se lidmi a zamířil pryč.
Proč by tam setrvával?
Proč by snášel to, že se k němu přistupuje jako k dítěti?
Proč by měl?
Zrychlil.
Vítr mu foukal do tváře, ale on to nevnímal.
Vběhl do lesa.
Přes bosé nohy ho švihaly větvičky a do vlasů se mu motalo podzimní steřelé listí.
Nabral na rychlosti.
Konečně se cítil volně....
To znamenalo být výjimečný..
A nebo ne?