Vzájemná dohoda

Část 6

Mluvila vcelku dlouho. Řekla mu i to, jak zůstala s Lucasem sama a nedokončila si školu, protože musela začít pracovat, aby je uživila. I to, jak jí sociální pracovnice přesvědčovala, aby se ho vzdala, se slovy, že mu prý najdou dobrou rodinu. I to, jak jí poslala tam, kde slunce nesvítí a odešla i s malým v náručí domů.

To, jak jí malého hlídala sousedka, když byla v práci, která se nedávno odstěhovala za rodinou, díky čemu se jí všechno zkomplikovalo. To, jak musela dát malého do školky, kde je ob týden nemocný a kvůli tomu ztratila, už asi třetí zaměstnání. I to, že by nic z toho, čím si s Lucasem prošla, nevyměnila za nic na světě. Řekla mu vše a doufala, že pochopí, jak moc jeho syna miluje a že se ho nemůže a ani nechce, jen tak vzdát.

Když ji poslouchal, málem se mu z toho, co si musela prožít, jen proto, aby mohla mít u sebe jeho syna, zastavilo srdce. Popravdě vůbec nepomyslel na to, co všechno musela za ty skoro tři roky, co Lucase u sebe měla, obětovat. Uvědomil si, že ve svém životě, už toho ztratila dost a kdyby ještě měla přijít i o Lucase, o čem už nepřemýšlí, že by je od sebe odtrhl, asi by ji to zničilo.

Jediné, co mu z toho vychází je možnost, že by se přestěhovala s nimi. On se totižto svého syna nevzdá a určitě se nebude stěhovat do jiného státu. Chvíli nad tím uvažoval a pak se jí přece jen zeptal na tu možnost, která ho napadla. I když popravdě netuší, jak s ní bude vycházet, kvůli její povaze, ale oddělit je určitě nechce.

„Takže, abych to správně pochopil. Vy teď nemáte práci, ano?" Zeptal se na to, co ho nejvíce zajímalo. Protože pokud by byla bez práce, nic by ji tu nedrželo. Pokud ví, tak kromě Lucase tady žádnou jinou rodinu nemá. „Ne, teď ji nemám. Kam tím míříte?" Zeptala se ho podezřívavě a on pochopil, že ji to bude muset vysvětlit. „Mám takový návrh, ale nevím jestli se vám bude líbit." Pronesl a viděl na ni, s jakým smutkem ve tváři na něj hledí. „Nemohu se ho vzdát. To po mě nemůžete chtít." Pronesla už se slzami v očích a on si uvědomil, že pokud to ze sebe, co nejdříve nevysype, mohlo by se stát, že se mu tady rozbrečí, čeho opravdu svědkem být nechtěl. „Ne, to opravdu nechci. Nechci vás rozdělit, ale taky nechci znovu přijít o své dítě." Řekl s naléhavosti v hlase a když si všiml, že ji svými slovy zaujal, pokračoval. „Mám na mysli, že tím, že nemáte práci, vás tady už nic nedrží a nebyl by pro vás takový problém, se přestěhovat do mé krajiny." Když ji svůj návrh konečně přednesl, oddechl si. Teď jen musí počkat, jestli s tím bude souhlasit a bude ochotná se s nimi přestěhovat. Protože pokud ne, tak mu nic jiného nezůstane, nežli si malého vzít a ona zůstane tam, kde bude chtít být, tedy doma.

Když slyšela, co jí pověděl, myslela si, že sní. No, pak začala přemýšlet, kde by tam bydlela. Vždyť ona sama nemá tolik peněz, aby si tam mohla zařídit slušný život. „I kdybych chtěla, co chci, tak bych tam neměla, kde bydlet. A to nemluvím o živobytí. Vy, pokud vím bydlíte v hlavní městě a i kdybych prodala svůj byt, co mám tady, tak bych na život tam u vás, nikdy neměla." Řekla zkroušeně. Jejich sociální rozdíly jsou neskutečně veliké a ona sama dobře ví, že to, co jí navrhl, pro ni není reální.

„Tak jsem to, ale přece nemyslel. Nic prodávat nemusíte a ani nebudete." Ohradil se a pochopil, že ji to bude muset dopodrobna vysvětlit. „Lucas vás považuje za svou matku, co prakticky i jste. Tak, jako jeho máma, budete bydlet s námi. Dostanete svůj vlastní pokoj, hned vedle Lucase, aby vám byl co nejblíže, než si zvykne na nové prostředí." Viděl, jak se výraz její tváře, popřitom, jak k ní mluvil, změnil. „Nic po vás nechci, jen to, aby jste se mu věnovala tak, jako doteď. A můžete u nás dokončit i školu, pokud budete mít zájem." Dokončil svůj monolog a teď jen čekal, zda jeho návrh přijme. Bylo by to výhodné pro obě strany. A ani jeden z nich by nepřišel o Lucase a hlavně jeho syn by byl šťastný, že má, jak maminku, tak i tatínka.

Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Sice nikdy neměla v plánu se stěhovat, ale hold když to jinak nejde, tak se rozhodně stěhovat bude. Protože to poslední, co by chtěla, by bylo přijít o Lucase. A pokud ji jeho otec nabízí i místo k životu, nemůže to přece odmítnout. „Já, souhlasím. Přestěhuji se s vámi oběma." Vypískla nadšeně. „Takže máme uzavřenou něco, jako vzájemnou dohodu mezi sebou. A já budu doufat, že při první vážnější neshodě mezi námi, mě nevyhodíte na ulici." Dodala již s vážným tónem, aby si uvědomil, že mu nebude při všem, co ho kdy napadne, kývat na souhlas.

Po jejich rozhovoru to nabralo již rychlý spád. Jakmile se Lucas vzbudil, oba dva mu oznámili, že se budou stěhovat k jeho tatínkovi, z čeho byl malý v sedmém nebi, už jen z toho důvodu, že bude bydlet, jak s maminkou, tak i tatínkem.

Několik dní Dariovi zabralo projít všechny úřady. Ještě nežli by odešli potřeboval, aby ho zapsali do synova rodného listu, jako otce a samozřejmě u soudu okamžitě zažádal o svěření maloletého dítěte, do jeho výhradní péče. Nakolik doložil smlouvu, která byla před více, jako třemi lety sepsána mezi Amandou a jeho osobou a zároveň taky doložil testy DNA, které dal jen pro jistotu udělat a které taky dokládali, že je biologickým otcem Lucase, neměli s tím žádný problém.

Beatrice se ještě stále vzpamatovávala z té představy, že se stěhuje do země, kterou nezná a s mužem, který ji neskutečně vytáčí, už jen svou přítomností. Pomalu si balila nejnutnější věci, které potřebovala a zbytek tam nechala.

Darius ji totiž řekl, že najal firmu, která jim zbytek věcí, co tady mají sbalí a pošlou je za nimi. Taky ji domluvil schůzku s realitním agentem, který se bude starat o pronájem jejího bytu. Tím pádem, bude mít podle něj, vždy nějakou hotovost pro sebe. Prý, aby nemusela pracovat, co i tak měla v úmyslu.

Lucas si balil hračky, bez kterých nemohl být a byl u toho strašně roztomilý. Se všemi hračkami, které si sebou nebral, se rozloučil a slíbil jim, že je brzy přijde navštívit. Oblečení mu samozřejmě sbalila Beatrice a nezapomněla mu vzít, ani jeho oblíbenou deku s delfíny, kterou tak moc miluje.