Patříme k sobě [Avatar: The Way of Water FF]

Změna?

Změní se T'hylei?

T'hylei nevěděla. Ono je to dost těžký. 

Co bys bratře udělal ty?

Sourozenci mají mezi sebou to nejpevnější pouto, jaké existuje. Dvojčata obzvlášť. Neteyam byl dvojče, kterého by si přál každý - ochranný, starostlivý, milý...kdo by takové dvojče nechtěl? T'hylei byla nejvíc na světě vděčná, že takové dvojče má zrovna ona.

Měla bych se kvůli ostatním měnit?

Jak se říká: buď svůj. Proč by teda měla přetvařovat a předstírat, že je všechno v pořádku, když není? Proč bych měla? Hm?
Ne, budu taková, jaká chci být. Chtěla zůstat sama. Nebude jiná jenom proto, že to po ní někdo chce. 

Nevěděla jak se její otec smířil se smrtí svého dvojčete - Toma Sullyho, ale věděla jedno...není jako její otec...alespoň ne ve všem. Po svém otci je šikovná a chytrá, ale rozhodně není jako on ve smíření se smrtí někoho blízkého. Nejsem jako on.

Co bys bratře udělal ty? Měla bych se kvůli ostatním měnit? Proč bych měla? Hm? Ne, budu taková, jaká chci být. Nejsem jako náš otec.

Tyto myšlenky se hodily v hlavě patnáctileté Na'vi, dceři Jake Sullyho a Neytiri. Seděla na kraji sítě, s nohama ve vodě. Rybičky proplouvaly kolem jejích nohou a při každém fyzickém kontaktu se T'hylei pokaždé nepatrně zasmála.

Rozhodla se...ne, nebude jiná. Ne teď, ještě ne.

Sa'ri připlavala, vynořila hlavu z vody a dala ji Zentiy na klín. T'hylei začala hlavičku až po krk hladit.

,,Ty aspoň máš své bratry a sestry všechny pospolu, viď?'' zeptala se smutné T'hylei roztomilé Ilu.

Sa'ri vydala několik zvuků a naklonila hlavu, jako by se snažila T'hylei slovům porozumět. 

,,Mám pocit, jako by z mého světa vyprchala všechna radost. Svým rodičům přidělávám starosti a pro lid Metkayina jsem jen zlomená Na'vi, která zřídka promluví...copak nemám právo truchlit pro svého brášku?''

T'hylei si moc dobře uvědomovala, že truchlí dlouho, už je to rok...ale nemůže dostat z hlavy ten obraz na Neteyamův obličej bez života. Provázelo jí to a nemůže se toho zbavit. 

Na to Sa'ri vydala další zvuky, zřejmě se jí snažila odpovědět.

,,Nemám se trápit? Hmm...ale jak na to? Pořád mám před sebou jeho obličej, jehož oči už nikdy nezamrkají a ústa, která už nikdy nepromluví. Pořád na to musím myslet.''

T'hylei neměla ani tucha, co Sa'ri říká, jenom typovala, aby měla aspoň nějaký téma na mluvení.

Sa'ri vydala poslední zvuk a pak uplavala pryč.

,,Tak ahoj.'' špitla.

Zase byla sama.

Zvedla se a dívala se na místo, kde Sa'ri viděla naposledy. Povzdechla si a šla kam ji nohy zavedly.

Chtěla se znovu smát. Chtěla být zase šťastná, ale kdykoliv se o to pokusila, bylo jí pak mnohem hůř. Bylo to jako prokletí, které ji ve smíchu bránilo. Lo'ak to tedy alespoň nazýval prokletím. Bylo pro něj těžké dívat se do tváře své nejstarší sestry, když vypadala tak stoicky. Bylo to skoro až děsivé.
U Tuk se T'hylei ale musela snažit nevypadat tak ''děsivě''. Tuk byla malá a nechtěla ji jít příkladem takovým způsobem. Chtěla, aby ji Tuk vnímala jako silnou a rozvážnou sestru.

Reya (zkratka pro Tsireyu) byla jediná, koho její pohled neděsil. Byla jediná se kterým T'hylei mluvila nejvíc.
Ano, s Aonungem a ostatními před nedávnem mluvila, ale to byla prozatím jediná výjimka. Téma bylo zajímavé, tak se na chvíli přidala. Koho by nezajímalo, že někdo z kamarádů bude mít dříve či později družku?

S Tsireyou hlavně mluvila o jejím nově narozeném bratrovi. Jmenoval se Zusweei. Povídaly si o tom, jak je Zusweei hodný chlapec a jak klidné a učenlivé dítě je. 

T'hylei milovala myšlenku, že jednou bude mít dítě. Chtěla být matkou, jakou měla být - trpělivá, starostlivá a hodná. Přála si mít dvě děti, chlapci a dívku, podobně jako Tsireya a Aonung před narozením Zusweei.

Teď byla ale moc mladá, je jí teprve patnáct let.

Byla ale ve věku, kdy by si měla hledat druha. Někoho, kdo ji bude brát takovou jaká je a kdo ji bude milovat, ctít a chránit.

Kdo to asi bude?

Jelikož teď žili v klanu Metkayina, je více než pravděpodobné, že to bude někdo z klanu Metkayina. 

Zdejší náctiletí byli vyšší než lidi Omaticaya, měli širší ramena, svalnatější paže a silnější ocasy a nohy. A to vše proto, aby byli skvěle přizpůsobeni ve vodě. Jejich výhody jim umožňují rychleji plavat a dlouho vydržet pod vodou.

Měla na výběr ze spoustu mužů.

Došla na pláž. Písek pod nohama hřál její chodidla a osvětlovala její jasné černé vlasy, které měla vždy rozpuštěné (s výjimkou copu s queue). Nadechla se a vydechla. Dívala se před sebe na oceán.
Vlny narážely do menších kamenných ostrůvků. Voda se dostávala T'hylei na nohy a objala její chladnou hladkou kůži.

Stála tam, jenom tam tak stála. Ticho, klid a mír bylo to, co teď T'hylei pociťovala. 

Najednou se jí zmocnily emoce z dnešního rána a na místě jí začaly proudem téct slzy. To, co se dneska ráno stálo, byla jenom nehoda. Už se to nebude opakovat Nete! Slibuju.
Teď tam stála, bez rodiny, mohla v klidu nechat emoce, aby jí ovládly. Teď byla smutná a nebála se to sama sobě dát najevo.

,,Lei?'' dokud...

Rychle si setřela slzy svýma čtyřprstýma rukama a dál se dívala před sebe, jako by se nic nestalo. 
Ten, kdo jí vyrušil, byla malá Tuktirey.

,,Copak potřebuješ?'' zeptala se, aniž by se na svou malou sestru podívala.

,,Ty jsi plakala?'' 

,,Ne, ne. Vítr mi sfoukl do očí trochu písku.'' ve lhaní byla T'hylei dobrá. Jediný, kdo jí vždycky prokoukne ve všech lžích, byl její vlastní otec.

Tuk ji uvěřila. ,,Aha.''

Malá Tuk si stoupla vedle své sestry a chytla jí za ruku. T'hylei ztuhla a pomalu otočila hlavu, aby se podívala na svou ruku, spojenou s rukou Tuktirey. Zahřálo jí to u srdce, toto gesto pro ní tolik znamenalo, bylo to gesto lásky a podpory. Ale...nedávala to najevo, jako vždycky. Jenom se nepatrně usmála, aby před Tuk nevypadala jako nevrlá teta. Tuk měla výjimku, co se týká úsměvů.
Jenom Tuk mohla vidět její úsměv.

,,Proč jsi tady?'' zeptala se po chvíli ticha T'hylei.

,,Rodiče mají prý nějakou důležitou diskuzi a chtěli, abychom všichni odešli z marui.'' odpověděla Tuk se zamýšlivým výrazem. ,,O čem by asi tak mohli mluvit?''

,,To nevím.'' T'hylei se svou rodinou netrávila příliš mnoho času, tak nevěděla o čem by asi mohli mluvit. ,,Možná co bude k obědu?''

,,Proč by to ale chtěli řešit v soukromí? Co je na obědě tak soukromého?'' malá Tuk byla zvědavá a chtěla odpovědi. T'hylei se nad jejím komentářem přeci jen trochu zasmála, protože...no, bylo to trochu vtipné.

Tuk pokrčila rameny a šla plavat do vody. Její smích se rozléhal. Ilu si s ní přišly hrát, cákali na sebe vodu, plavali různě v kruzích a užívali si vody.

T'hylei se dívala dál před sebe na svou malou sestru, pro všechny případy na ní dávala pozor...stejně jako to dělal Neteyam. Vždycky dbal na bezpečí své nejmladší sestry...teď musí totéž dělat i T'hylei.

Nete, vzpomínáš si jak byla Tuk ještě menší? Vozil si jí na zádech, na Ikranovi a učil jí lézt po stromech. 
Proč tak skvělý bratr jako ty ale musel odejít?