Zbloudilá duše

Část 4

Pomalým krokem se blížil k ní, když mu hlavou problesklo, jestli ji náhodou, už nevyděsil tehdy, kdy spatřila jeho ztopořený penis. No v tu chvíli, se on neměl za co stydět. Byl muž, vlkodlak a prvně spatřil svou spřízněnou duši, tak bylo jasné, že bude vzrušený. I když i teď, tomu není jinak.

Vzrušuje ho, už jen pohled na ni. Je tak krásná a roztomilá. A co slyšel k jeho škodě, už není panna. No na druhou stranu, s ní možná bude legrace v posteli. Jen to dítě, mu dělá starost. Musí se jí nato pozeptat, protože pokud má nějakého muže, může být potíž, dostat ho z jejího života. Pokud by náhodou, nebyl vlkodlak. Protože člověk se mu podřídit nemusí, ale vlkodlak, bezesporu, ano.

Přistoupil k ní a zahleděl se jí do očí, které mu připomínali jasnou oblohu. Srdce mu bušilo stejně, jako ji. Pouto spřízněných duší, je oba dva ovládlo plnou silou. Měl, co dělat, aby se udržel a nevzal si ji přímo tam, na tom místě, kde dosud stála. Jen kvůli tomu, že slyšel, než skočil mezi ní a ty kluky, že je těhotná, se drží zpátky.

Něžně ji svou dlaní pohladil po tváři, kde ji ještě před pár minutami, ze strachu stékaly slzy. Zůstali ji jasné stopy po nich. Palcem ji zvedl bradu, protože, jakmile ji pohladil, sklonila před ním hlavu. Netušil, jestli se snažila zakrýt ten ruměnec ve tváři, co se jí tam tvořil, nebo zda to bylo jeho postavením.

No tak, jako tak se mu nelíbilo, když před ním chtěla chovat svou stydlivost, která dle jeho názoru, byla na ni moc roztomilá. A taky nechtěl, aby se mu podřizovala tak, jako ostatní. Je jeho družka, jeho spřízněná duše a jako taková, je mu ve všem rovna. „Jak se jmenuješ?" Zeptal se hlasem, který slyšel vyjít ze svých úst, prvně v životě. Bylo v něm tolik lásky, něhy a touhy, až ho to zaskočilo. Trpělivě čekal, na její odpověď, které se záhy i dočkal.

„Elion, můj pane. Elion Sherwood." Pronesla nejistě k muži, který stál před ní a vzápětí se mu podívala do očí. Srdce v hrudi, ji divoce bušilo a byla si jistá, že to nebylo z toho, jak jí vyděsily ti kluci. Celé tělo se jí chvělo od chvíle, kdy ho spatřila a uvědomila si, co a kdo pro ni je. A když ji pohladil, přísahala by, že celou její bytostí, projela elektřina. Byl to takový ten příjemný pocit, že by jste se chtěli ztratit v tom druhém člověku, prostě splynout v jedno. „Pro tebe jen Dorian. Nejsem tvůj pán, nýbrž druh." Pronesl zcela vážně. Pohlédla na něj vyjeveně a netušila, zda to, co jí řekl, myslel opravdu vážně.

Chvíli ji pozoroval a její výraz, se mu moc nezamlouval. Uvědomil si, že asi netuší, jak by se k němu měla chovat. I když pouto, které se mezi nimi utvořilo, je k sobě určitým způsobem přitahuje i tak měla pochybnosti a on netušil proč. „Elion, si v pořádku? Nic ti neudělali?" Zeptal se s obavou v hlase, protože měl opravdu starost, jestli ji za jeho nepřítomnosti, něco ti kluci neprovedli. „Ne můj pane. Jsem v pořádku, ani se mě nedotkly." Odpověděla mu nejistě a vzápětí sklopila zrak. Rozhodl se, že si s ní musí promluvit, nakolik měl spousty otázek a taky ji musel vysvětlit, že jako jeho spřízněná duše, je mu ve všem rovna. Což taky znamená, že si nepřeje, aby se mu v čemkoliv podřizovala.

Díval se jí zpříma do očí a ve chvíli, kdy ji chtěl navrhnout, že ji doprovodí domů, aby si s ní mohl po cestě určité věci vyjasnit, spustil se déšť, který je pomalu, ale jistě smáčel. „Kde bydlíš?" Zeptal se naléhavě. Viděl v jejich očích překvapení, no i tak mu odpověděla. „Asi pět minut odsud." Vyhrkla ze sebe a znovu se podívala do země. Pomalu ji zvedl svým prstem hlavu, aby se mu musela podívat do očí a když tak učinila, promluvil. „Půjdeme k tobě a promluvíme si, ano?" Trpělivě i nedočkavě zároveň, čekal na její odpověď, které se vzápětí dočkal. „Dobře, následujte mě." Řekla jednoduše a Dorian se rozešel směrem, kterým se vydala.

V tichosti ji následoval. Pravdou bylo, že by si ji nejraději, okamžitě vzal sebou a neohlížel se na nic, ani na nikoho, ale bránilo mu v tom to, že netušil, jaký život vlastně jeho spřízněná duše vede. Tedy spíše, co se týče otce dítěte, které čeká.

Potřeboval si s ní promluvit v soukromí a hlavně v klidu. A to se rozhodne nedalo, venku v dešti, který se tam spustil. Než přišli k jejímu vchodu, což bylo sotva pět minut, nakolik pospíchali, byli oba dva promočení na kost.

Jeho družka nečekala a odemkla vchodové dveře. Následně vystoupali na první podlaží a on se záhy ocitl, před dveřmi jejího bytu. „Pojďte dál." Pronesla žena, stojící před ním a rukou mu pokynula, že může vstoupit do jejího bytu.

Než vstoupil zhluboka se nadechl, nakolik vůbec netušil, co ho tam čeká a co se dozví. Jedno, ale věděl jistě a to bylo to, že bez své spřízněné duše, rozhodně neodejde. Jakmile byl už vevnitř, začal se rozhlížet. Byt to byl vcelku malý, nedalo se to ani srovnat, s jeho panstvím, ale zato byl útulný. Bylo znát, že Elion je tam doma.

„Tady." Pronesla, když mu podávala osušku, kterou si muž, stojící přímo před ní vzápětí převzal, aby se mohl aspoň trochu osušit. Srdce ji bušilo, jako šílené, když ji pomalu začalo docházet, co se to vlastně venku všechno odehrálo. A hlavně to, že její druh, tedy spřízněná duše, určitě nebude chtít dítě jiného. „Klidně se posaďte, můj pane." Podívala se mu do očí a následně ukázala na pohovku, která stála v obýváku. „Přinesu vám čaj, jestli chcete?" Jeho němý souhlas, ji stačil k tomu, aby se rozešla do kuchyně ho připravit. Z nadcházejícího rozhovoru, byla značně nervózní a tak uvítala chvíli, jen pro sebe. Aspoň si to myslela, než ji polekal, ten nesmyslnější hlas, jaký kdy v životě slyšela. „Už nikdy mi nevykej. Pro tebe nejsem, ani král, ani pán." Pronesl do ticha kuchyně a jeho zvonivý hlas, ji přitom, až lechtal v uších. Nikdy by si nepomyslela, že pouto spřízněných duší, působí až tak silně.