Zbloudilá duše

Část 8

Přemýšlela, jak by mu měla říct to, co potřebovala, aby věděl. Nechtěla mu ublížit tím, že by mu nevěřila, ale taky mu nechtěla být na přítěž. No, když viděla ten jeho pohled plný očekávání, nakonec přece jen promluvila. „Doriane." Oslovila ho nejistě, protože vůbec netušila, jak bude reagovat na to, co mu řekne. „Já,.... ráno musím jít do práce. Pracuji v potravinách, tady nedaleko odsud. A když tam nepřijdu, bez vážného důvodu, mohou mě propustit." Řekla mu to tak, jak to bylo. Nakolik vydělávat musela, už kvůli dítěti, které čekala. Nemohla se spoléhat na nikoho jiného, nežli na sebe. Z toho, že se o ní někdo postará, už dávno vyrostla. A to, že zrovna teď poznala svého druha, který je náhodou i králem vlkodlaků, ještě neznamená, že se mu hodí na krk, aby se o ní staral.

Dorian nechápavě pohlédl na svou družku a v tom mu došlo, že ta nedůvěra v jejím srdci je hloub, než si myslel. „Jako královna vlkodlaků, budeš mít jiné povinnosti. A co se týče peněz o to nemusíš mít starost, protože to, co je mé, je i tvé. Rozumíš?" Snažil se jí ujistit, že při něm rozhodně strádat nebude. Jak ona, tak i dítě, které právě roste v jejím lůně, budou zabezpečení a pod jeho plnou ochranou.

„Ale já tě nemohu takhle využívat. To přece nejde." Sklíčeně se na něj podívala. Byla zmatená sama ze sebe. Toužila po něm od okamžiku, kdy si uvědomila, kdo a co pro ni znamená. Chtěla s ním být, ale nechtěla mu dělat potíže. Ty, které se určitě vyskytnou, když se objeví na hradě, kde by měla bydlet s ním a až jeho rodina zjistí, že dítě které čeká není jeho. Má strach z toho, jak to jeho blízký přijmou a jestli se nepostaví proti ní. Nejraději by teď utekla někam do lesů, ale věděla, že by si tím určitě, ani zdaleka nepomohla. Hlavu měla skloněnou, když ucítila, jak se jeho mohutné ruce obmotali kolem jejího těla a pevně ji sevřeli v náručí.

„Elion, vím si představit, že máš strach, ze všeho, co se teď, kolem tebe děje. Ale já jsem s tebou. A nedovolím, aby ti někdo ublížil, ano?" Pošeptal ji do ouška, když ji tiskl na svou hruď. Ten strach, co z ní vycházel, byl přímo hmatatelný. Nevěděl, na co přesně myslela a co jí tak rozrušilo, ale rozhodl se jednat. Neváhal a okamžitě ji sevřel ve svém objetí, s nadějí, že se uklidní a řekne mu, co jí opravdu trápí.

Díky jeho objetí, se její strach pomalu rozplýval. Cítila se u něj v bezpečí, tak moc v bezpečí, až se jí tomu nechtělo, ani věřit. Nebyla bojovník tak, jako on. Její druh byl, jak tělem, tak i duchem silný. A ona byla pravý opak. Nebylo tomu tak vždy. Až teď v poslední době. Zda to dělají těhotenské hormony, nebo zda je to tím, že tak šeredně narazila v předchozím vztahu s Eliotem, netuší. Ale teď, je její přirozenost, nedělat potíže a být pokud možno neviditelná. Ano bránit se, to uměla. A bojovala vždy statečně, ale co se týče citových záležitostí, tam si pro tuto chvíli jistá nebyla.

„Já mám strach z toho, co řekne tvá rodina." Odhodlala se promluvit. Nechce mít před ním tajemství, pokud možno. „Co když mě nepřijmou a budou proti. Co když řeknou, že nejsem hodná stát po tvém boku, jako tvá družka a zároveň královna vlkodlaků? Co pak?" Vyhrkla ze sebe najednou. Měla prostě strach. Všechno se to událo tak rychle a řekla by, že i v nevhodnou chvíli. Jediné, co jí stále běhalo hlavou, bylo, jak bude jeho rodina reagovat na zprávu, že družka krále vlkodlaků, družka jejich syna, bratra, švagra, je těhotná s jiným. A ještě k tomu s člověkem. Za své dítě se rozhodne nestyděla, to ne. Jen nechtěla, aby časem vyrůstalo v prostředí, které by ho zcela nepřijalo, jen kvůli tomu, kdo je jeho biologický otec. Nevěřila, že by to kdokoliv z nich přijal a pochopil.

Jeho dotek i vůně, ji uklidňovali natolik, že měla chvilkami dojem, že snad létá. To pouto, co mezi sebou měli, se jí zdálo být silnější, než si kdy představovala, že bude. Už od mala poslouchala starší dívky ve smečce, mluvit o poutu spřízněných duší. A pravdou bylo, že si vždy přála, ono pouto s někým sdílet. Ale, že bude tak nesmírně silné, to nečekala. Neumí si, ani představit, jak ještě zesílí, když se o úplňku spojí a jejich pouto, se navždy uzavře.

Chápal její obavy, i když věděl, že jsou zbytečné. Nemá důvod si myslet, že by ji jeho rodina nepřijala. Oni dobře vědí, jak dlouho hledal svou spřízněnou duši, svou družku, se kterou by mohl počít, jak potomka, tak i prožít zbytek života.

„O to mít strach opravdu nemusíš. Budou tě mít rádi a dítě, které čekáš, budou jistě milovat." Šeptal ji u rtů a snažil se ovládnout své pudy, aby se na ni nevrhl, jako nějaké zvíře. Ta přitažlivost, která je mezi nimi, ho přímo ničí, když si ji nemůže na místě vzít. Upřímně se už těší na den, kdy si ji o úplňku označí tak, jak si označí ona jeho. Naštěstí úplněk není, už tak daleko a on už nebude muset dlouho čekat. Ledaže by to lékař zakázal, co ho přivádí k tomu, že jakmile si svou družku přivede do svého domova, okamžitě zavolá královského lékaře, aby ji prohlédl, zda je vše tak, jak má být. A hlavně proto, že síla úplňku se už blíží a on si není zcela jistý tím, jestli bude mít tu sílu, nevzít si ji a neoznačit.

Ačkoliv ho představa toho, že by ublížil dítěti, které čeká děsí, netuší zda by se o úplňku dokázal zastavit. Jestli by ho vůbec někdo dokázal zastavit. A proto potřebuje vědět, zda je jejich případné spojení pro ni i dítě bezpečné, či nikoliv. Protože pokud by to nebylo bezpečné, musel by učinit opatření, aby byla jeho Luna i s dítětem v bezpečí, před ním samotným. Což znamená, že by musel zabezpečit, aby se k ní o úplňku, za žádných okolností nedostal.