Příběh s vůní kávy

Koláček a cappuccino

•■•■•■•

Chodím do té kavárny už pár týdnů.

Pokaždé sedím u stejného stolu a pozoruji okolí.
Občas si čtu nějakou knihu a jindy píšu své vlastní příběhy.
Každý čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne si dávám stejný ovocný koláček a oříškové cappuccino.
Každý čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne mou objednávku připravuje stejný barista.

Neříkám, že bych rutinu k životu potřebovala, ale tahle mému životu dodala trochu potřebného klidu.
Zrovna si sedám na své obvyklé místo a vidím jak se klučina za pultem na mě usmívá.

Usměji se zpátky a rozevřu si notebook na kterém mám rozepsanou knihu, se kterou jsem se po roce pořád nebyla schopna pohnout.
Už je to asi třetí návštěva, kdy mi bez otázek nesou zákusek i horký nápoj.
Vzhlédnu a vidím hnědovlasého anděla, který mi vždy věnuje ten roztomilý úsměv. Všimla jsem si, že většinou zůstává jen u kávovaru a se zákazníky nemluví, jenže teď tu stojí u mého stolu a zdá se, že chce něco říct.

Pořádně si ho prohlédnu, kdo ví kdy opět budu mít možnost ho vidět takhle z blízka.

Jeho delší vlnité vlasy se krásně lesknou ve světle paprsků, jež sem pronikají oknem u kterého se nacházíme. V jeho modrých očích schovaných za sklíčky brýlí hrají veselé jiskřičky, i přes to, že tváře mají růžovější nádech nervozitou. Špičatý nos posetý drobnými pihami skvěle zvýrazňuje na pohled jemné rty. Je poměrně vysoký, přes to bych vsadila všechny prsty za to, že se pod tou košilí moc svalů neschovává.

Zvedla jsem svůj pohled zpět k jeho očím, konečně se odhodlal vyřknout důvod jeho návštěvy u mého stolu.
Slyšela jsem ho dobře a zřetelně, i když mluvil potichu. Jeho hlas zněl, jako ta nejsladší melodie.
„Všiml jsem si, že hodně píšete když jste tady. Je to něco do práce?”

Oh.

Odpověděla jsem mu popravdě. Přeci mu to nemusím hned dávat přečíst, když mu prozradím, že píšu jen pro radost.

Další otázka. Nabídka? Nebo pozvánka?
„Každý pátek od šesti hodin tu lidé mohou veřejně předčítat svá díla. Myslím, že by jste se mohla přijít podívat. Nemusíte nic číst, samozřejmě, ale i já se občas zapojím. Kdybyste měla zájem, podržím vám váš stůl.”
Chvíli jsem na něj jen zaraženě koukala. Jak mi jen mohlo uniknout, že tu pořádají něco takového?

Usmála jsem se a poděkovala, určitě na další den dorazím. Přeci jen mě zajímá především tvorba člověka, který ve mně probudil slabost pro brýle.

•■•■•■•

Hehe, zdravíčko. :P